Náprava církevních restitucí není prohraný boj

Několik věcí je jistých. Především odluka církví od státu není možná bez nápravy majetkových problémů. Za druhé platí, že co bylo ukradeno, to má být i vráceno. A za třetí je tu vzniklý právní stav, který nelze zašlapat a přehlížet.

Za čtvrté je tady ale politická strana, která svoji kampaň před posledními parlamentními volbami postavila do značné míry na slibu, že církvím nebudou vyplaceny miliardy, tedy spíše, že jim nebudou vyplaceny všechny slíbené a podepsané miliardy. Slib na voliče zafungoval, sociální demokracie zvítězila. Následovala taková bezobsažná stínohra, která měla voličům ukázat, že sliby jsou plněny. Ale vcelku skončila dříve, než si jí vůbec někdo pořádně všimnul. ČSSD se vůbec nepokusila udělat něco skutečného, co by mohlo situaci skutečně změnit. Navrhla několik kroků, u nichž bylo jasné dopředu, že církve souhlasit nebudou a političtí partneři z KDU-ČSL se zapřou, což jim vlastně bohatě stačí.

Skutečné kroky, které by mohly zmírnit přehnanou velkorysost vyrovnání mezi státem a církvemi, takové kroky premiér Sobotka dalece obešel. Co by možné skutečně bylo a co by přitom bylo zároveň plně legální a nijak by to nezasahovalo do vztahu mezi církvemi a státem, to jsou dva kroky navrhované Stranou práv občanů. Prvním je transparentní kontrola celého procesu pod vedením Nejvyššího kontrolního úřadu. Není totiž možné, aby vydávání majetku probíhalo pouze pod taktovkou politických kruhů přímo napojených na samotné církve. Druhým je zdanění restitucí v případě následných prodejů restituovaného majetku a zdanění finančních náhrad. V podstatě by tak nastal stav, že by církve měly v oblasti majetkových převodů a příjmů stejné podmínky, jaké mají všechny ostatní právní subjekty v ČR. Což je, řečeno lidově, férové.

Kontrola je nedílnou součástí jakéhokoliv politického rozhodnutí, Nezávislý kontrolní úřad již mnohokráte prokázal svojí až pedantickou pečlivost, kterou někteří mají za protivné hnidopišství, ale ve skutečnosti jde o přesně ten postoj k věci, který takový úřad má mít. Jeho kontrola provedení a realizace politického rozhodnutí bude zárukou, že vydáno bude po právu a jen po právu. Ani méně, ani více. Zdanění prodejů je logické. V případě restitucí v devadesátých letech byl tento majetek v případě prvních prodejů od daně osvobozen, ale zde nejde o restituce. Zde jde o majetkové narovnání mezi státem a církvemi, kde se nejen vrací majetek, ale jeho část je proplacena v hotovosti. Pokud se tedy církve rozhodnou nějaký další majetek prodávat, nic proti tomu. Nicméně neexistuje důvod, proč by měly být zvýhodněny. Protože takové prodeje nastanou, výsledkem bude, že stát zinkasuje příslušné peníze z daně z převodu nemovitostí, což v nějakém několikaletém období může být mnoho stovek milionů korun

Majetkové vyrovnání s církvemi je principielně správné. Kněží nemohou být státními zaměstnanci. To je absurdní stav. Církve mají být samostatné – myšlenkově i ekonomicky. Toto vyrovnání by také nemělo vést ke zhoršení vzájemných vztahů mezi státem, národem a těmi podstatnými církvemi, které jsou západní a přestavují tradici Evropy. Především katolická církev je přirozeným spojencem státu a národa v obraně před militantním islamismem, který se rozmáhá tam, kde tradiční evropská víra vyklidila pozice. Stejně tak je spojencem proti stále agresivnějšímu a byzantskému pravoslaví. Útoky na tradiční církve jsou útoky na samotné základy západní civilizace.

Ale pak je tu i druhá strana mince. A ta lze shrnout velmi snadno. Dobré účty dělají dobré přátele.