Ústava není trhací kalendář. Vědí to ale v parlamentu?

Někteří politici se shlédli v chaotickém Brownově pohybu částic. Zmateně poletují, přeskakují z téma na téma a řeší vždycky zrovna to, co plní tituly novin. Když je rozčiluje prezident, začnou řešit rovnou změnu Ústavy.

Jenže Ústavu není dobré překopat vždycky, když nás někdo z aktuálních ústavních činitelů naštve. Má to řadu důvodů. Velmi dobrých důvodů.

Magna Charta obsahuje některé články, které jsou ve stejném smyslu a v podobné dikci součástí aktuální ústavy Spojeného království. Původní znění tohoto dokumentu je z roku 1215 a jeho většina byla plně funkční do druhé poloviny 19. století. Ústava Spojených států pochází z roku 1787. Od té doby bylo přijato 27 dodatků, které dokázaly projít poměrně náročným schvalovacím procesem (33 dodatků navržených Kongresem nebylo ratifikováno). Tyto dodatky ale nejsou novelizacemi v pravém smyslu slova, spíše jde o rozšíření hlavního dokumentu a případně o jeho zpřesnění.

Dvě země, ve kterých mají zřejmě největší a nejsilnější tradici vlády zákona, jsou tedy ve vztahu ke své konstituci velmi tradiční a konzervativní.

To my v Čechách naopak trpíme známým syndromem legislativního mičurinství. Krátká odbočka pro mladší ročníky: Ivan Vladimírovič Mičurin byl ruský a posléze sovětský ovocnář, který se proslavil především vyšlechtěním odolných jabloní. Jeho dílo bylo často využíváno sovětskou propagandou, absurdně zveličováno a jeho pěstební pokusy byly aplikovány ve zcela nevhodných situacích a v jiných oborech. Proto má slovo mičurinství hanlivý nádech – i když sám Mičurin je v tom v podstatě nevinně. A zmíněné legislativní mičurinství je přesný popis toho, co se v této zemi dosti často provozuje.

Máme ústavní dokument, který je velmi pečlivě vyvážený v otázce dělby moci. Z důvodů, které autoři zjevně velmi hluboce promysleli, má prezident jako jedna konkrétní osoba zastávající úřad, určité kompetence, mimo jiné právo (a také povinnost) jmenovat členy Bankovní rady ČNB, předsedu Nejvyššího soudu a tak dále. Uděluje vyznamenání, má možnost udělit milost a vyhlašuje amnestii, má prostor po volbách k jednání o premiérovi a některé další. Další pravomoci mají soudy, jiné zase vláda a parlament, jde prostě o promyšlený systém.

Do něj nyní chce vláda sáhnout a některé ústavní pravomoci prezidenta (například to jmenování členů Bankovní rady) omezit kontrasignací ze strany premiéra. Co je na tom mičurinské? Představa, že mohu do vyváženého systému sáhnout a změnit jeden nebo několik detailů, aniž by to ovlivnilo funkčnost celku. Již přímá volba prezidenta (jakkoliv s ní souhlasím a považuji ji za lepší řešení než původní zasedání obou komor Parlamentu) dala ústavnímu systému určitý zásah. Ale ten je proti vládnímu plánu jenom epizodní, naplnění představy kabinetu by znamenalo zásadní změnu ústavního pořádku.

Politici mají samozřejmě právo o takové změně uvažovat a prosadit jí – od toho jsou politiky, proto získali mandát od občanů. Ale pokud chtějí zmenšit prezidentův prostor, pak my měli vzít celý dokument a udělat systémovou změnu.

Ale o to zde nejde. Prezident Zeman vykazuje míru samostatnosti a specifičnosti, které pro zbytek politické reprezentace představují problém. Ať to někdo vidí v dobrém nebo jiný ve zlém, Miloš Zeman je nesporným a zjevným politickým hráčem. Václav Havel i Václav Klaus byli také výraznými osobnostmi, ale jako prezidenti přijali úkol reprezentovat zemi a její hodnoty. Neurčovali domácí politickou agendu a do dění vstupovali tehdy, pokud to situace požadovala. Případ prezidenta Zemana je diametrálně jiný – on určuje agendu, klade na stůl témata, vstupuje do politických procesů vždy, když má příležitost a využívá veškerý prostor, který mu Ústava dává. Někdo to obdivuje, jiný to odsuzuje, ale prezident dělá to, co mu Ústava umožňuje.

Část politické reprezentace s tím má značný problém. Neumí Miloše Zemana držet v prostoru, který si pro něj představují. Tak přicházejí se změnou Ústavy a omezením pravomocí, nikoliv ale s celkovou revizí dělby moci. Místo toho, aby se pustili s prezidentem do regulérního politického sporu, jdou na něj od lesa, oklikou přes kompetence.

Politici tak dělají něco, co mělo být zváženo spíše s procesem přijímání přímé volby a především v kontextu celé Ústavy. Museli přece vědět, že přímá volba vytvoří nejsilnější mandát v zemi – nikdo nemá k dispozici 2,71 milionu platných hlasů, které získal Miloš Zeman ve druhém kole. Vítězná strana posledních parlamentních voleb v roce 2014 (tedy ČSSD) získala hlasy 1,016 milionu voličů, ANO se může chlubit číslem hluboko pod milion. Ani celá koalice nemá tolik, co prezident. Můžeme říci, že srovnávat druhé kolo prezidentské volby (rozhodování mezi dvěma kandidáty) s parlamentními volbami mnoha soupeřů není fér. Dobrá. Ale i v prvním kole by Miloš Zeman všechny jednotlivé strany porazil – tehdy dostal totiž 1,245 milionu hlasů.

Přímá volba přinesla mandát, prezident Zeman ho využívá způsobem, který vládu i parlament a jistě mnohé občany rozčiluje. Ale to není důvod pro změnu Ústavy. Na základní zákon se má sahat pouze s velkým rozmyslem a nikoliv na základě dvou let, které nejsou pro premiéra a jeho koalici tak úplně pohodlné. Bavme se o změnách například za další dvě prezidentská období.