Před časem mne požádali o rozhovor na serveru Sputnik Česká republika a to k jüanu a k Číně, jejímu vlivu na světovou ekonomiku a výhledům do budoucna. Řeč se stočila i na jiné věci z oblasti světové ekonomiky.
Peking dosáhl důležitého mezníku v posilování svého mezinárodního vlivu. Čínský jüan se stal globální rezervní valutou MMF. Co to znamená, řekl Sputniku docent VŠE Luboš Smrčka.
Čínská měna se stala součástí koše, který tvoří zúčtovací jednotku Mezinárodního měnového fondu. Co to znamená?
Mechanismus SDR, což je zkratka pro „Zvláštní práva čerpání", anglicky Special Drawing Rights, vychází z toho, že rezervy MMF jsou tvořeny košem měn a to v určitém daném poměru. Samotné SDR existuje v podstatě jako myšlenkový koncept, ale také v elektronické podobě. S touto měnovou jednotkou lze tedy uskutečňovat finanční operace, přičemž její kurz je dán kurzem jednotlivých „členských" měn a to podle jejich váhy v koši. Důležité je, že se tímto stal jüan tak zvanou rezervní měnou. To má potenciálně značnou důležitost pro mezinárodní obchod. Tato důležitost začíná od elementárního faktu, že jednotlivé státy MMF vkládají svoje příspěvky do fondu částečně ve své vlastní měně a částečně také v přímo v SDR nebo v některé rezervní měně, jüan tedy lze použít pro platbu do MMF. Ale daleko významnější je, že tímto došlo k uznání určitého vývoje čínské ekonomiky a především čínského finančního systému a jüan posílí jako měna, kterou lze používat v mezinárodním obchodu. To samozřejmě neznamená, že by se dosud na mezinárodní úrovni jüan nepoužíval, mnoho obchodů v jüanech probíhalo i v minulosti, ale současná situace je kvalitativně nová.
Pokud je známo, tak se předpokládá, že během několika let se zvýší podíl jüanu v rezervách národních bank především vyspělých zemí na hladinu cca pěti procent.
Má to nějaký háček?
Samozřejmě to má i druhou stranu mince, totiž to klade na Čínu jistou část odpovědnosti za mezinárodní měnový systém a předpokládá to určité vzorce chování, které nyní Čína bude muset dodržovat. Vždycky je to něco za něco. Čína byla v posledních dvaceti letech partnerem mezinárodního společenství v problematice finanční stability, ale někdy jako spoluhráč, jindy jako protihráč. Nyní je přibrána do týmu, dostala svůj díl odpovědnosti. A pouze na okraj, pro čínskou měnu obvykle používáme název jüan, což lze přeložit jako peníz ve smyslu mince. Přesnější by ale bylo hovořit o rénmínbi případně žen-min-pi. To bychom do češtiny přeložili jako lidové peníze nebo lidová měna. Ale samozřejmě v běžném životě bohatě vystačíme se slovem jüan. Takže můžeme klidně říci, že jüan nyní v koši měn tvořícím podklad pro SDR představuje 10,92 procenta a je po dolaru a euru třetím v pořadí měn tvořících koš SDR. Dvě další jsou japonský jen a britská libra.
Co si čínská vláda slibuje od nového statusu své měny?
Posílení čínské ekonomiky, potvrzení jejího světového či přesněji globálního významu, nové investice, stabilitu. To je potenciál, který se otevírá. Nakolik bude využit, to se teprve ukáže. To ale v ekonomice platí o všem. Podstatné bude, nakolik se Číně podaří v příštích letech udržet stabilitu jüanu a především stabilitu svého finančního sektoru, což může být skutečně problém. Krok Mezinárodního měnového fondu je zároveň velkou pomocí Číně — to bychom také měli vědět. Čína stojí před těžkým obdobím, kdy bude muset vyřešit minimálně dva obrovské problémy.
O jaké problémy jde?
Prvním je enormní vnitřní zadlužení a to především státního sektoru. Nutno dodat, že přebujelého a velmi málo efektivního státního sektoru. Návratnost aktiv v soukromém sektoru je v čínské ekonomice asi pětinásobný oproti sektoru státnímu — to je obrovský rozdíl, který prostě není udržitelný dlouhodobě. Velmi zjednodušeně se dá říci, že čínský bankovní systém sedí na pro nás téměř nepředstavitelném balíku pochybných úvěrů. My si těžko umíme představit tu velikost, ale velmi dobře si můžeme představit princip toho problému. Když bychom se vrátili v paměti do let 1997 až 2000 a připomněli si český bankovní socialismus, tak máme jistý obraz té situace. Než vláda Miloše Zemana dokázala dostat státní bankovní sektor do stavu, kdy bylo možné ho privatizovat a především, kdy nehrozilo jeho zhroucení, stálo to cca 250 nebo 300 miliard korun.
Objem rizikových úvěrů v portfoliu čínských bank byl na konci roku 2015 enormních 4,2 bilionu jüanů, což je dejme tomu asi 650 miliard dolarů. Dvě srovnání pro ilustraci — je to asi 16 bilionů korun. Velmi zhruba je to čtyřnásobek ročního hrubého domácího produktu naší země. A je to asi o 50 miliard dolarů více, než byl objem rizikových úvěrů amerických bank před vypuknutím finanční krize v roce 2007.
Tím druhým problémem Číny je potřeba udržení dynamiky růstu jinými prostředky, než dalším dluhem. To je těžký oříšek. Ale já osobně jsem přesvědčen o tom, že přes všechny tyto problémy má Čína obrovský potenciál a začlenění jüanu do mezinárodního systému může přinést silný impulz pro investice a pro nápravy asymetrií v čínské ekonomice. Osobně mám pocit, že jednání o jüanu jako rezervní měně nabrala v posledním roce překvapivou rychlost, která je důkazem toho, jak se navzájem vyspělý svět a Čína potřebují. Vyspělý svět, tím v této souvislosti myslím především ekonomicky vyspělé státy a nehodnotím jiné aspekty jejich fungování, vlastně říkají, že Čína je tržní ekonomika. To je silný signál o něčem, co ale ve skutečnosti není tak úplně pravda, protože Čína v reálném světě samozřejmě tržní ekonomikou v pravém smyslu slova není. Ale je zde jasně řečena jedna důležitá věc. Totiž ta, že mezinárodní společenství má důvěru ve směřování Číny ke stále více tržnímu modelu a má zároveň důvěru v čínské vedení, že tuto cestu zvládne v potřebné kvalitě a s potřebným společenským klidem.
Svědčí zařazení jüanu do měnového koše MMF o síle čínské ekonomiky? Poslední dobou se o její stabilitě spekuluje…
V případě Číny je vhodné přesně rozlišovat slova a to i tak vágní pojmy, jako jsou síla a stabilita. O síle čínské ekonomiky nepochybuje v podstatě nikdo. Ta je reálná, jasná a nezpochybnitelná. Je naprosto neuvěřitelné, jak se Čína, přes nesporné nedostatečnosti v politickém systému a přes nesporné asymetrie v hospodářství, dokázala vypracovat na ekonomickou velmoc. Ale zároveň platí, že nikdo rozumný by nedal ruku do ohně za stabilitu tohoto systému. Čína je často přirovnávána k tisíc let staré váze. Dokud stojí na podstavci v obývacím pokoji, je stálá, neměnná. Může tam stát dalších tisíc let a nebude to skoro poznat. Ale když dojde na stěhování nábytku, je třeba dát pozor na její křehkost. Můžeme to připodobnit třeba k obrovskému a pevnému mostu. Ten unese tisíce aut a neuvěřitelnou zátěž. Ale může ho zničit obyčejné chvění. Čínská ekonomika nabírala čtvrt století svalovou hmotu ale také spoustu přebytečného tuku a je nyní obrovská. Opravdu neuvěřitelně obrovská. Teď ji čeká možná ještě těžší úkol — naučit se tyto svaly ovládat a tuk přeměnit v další sílu. Problémem čínského vedení je, jak zároveň nasadit dietu a současně zachovat růst.
Jaké další měny se mohou dostat v dohledné době do koše hlavních světových měn MMF?
Nemyslím, že by nějaké změny mohly v dohledné době třeba pěti let následovat. Samozřejmě v případě, že by se eurozóna rozpadla nebo se stalo něco podobného, pak jistě nějaké změny nastanou, ale to není nijak zvláště pravděpodobné. I když to vyloučit samozřejmě nejde. Teoreticky lze uvažovat snad jenom o rublu, ale to by se ruská ekonomika musela opravdu dramaticky změnit. A v dnešní situaci sankcí a vratkosti rublu, který stojí a padá s ropou, to není v podstatě možné. Ani ruské centrální bankovnictví nesplňuje parametry, které by umožňovaly o věci uvažovat.
Samozřejmě se již dlouhé roky spekuluje o možnosti podložit rubl zlatem, ale to považujme spíše za takovou hru než za reálný plán. Rubl a ruská ekonomika současné potíže překonají, o tom asi není třeba pochybovat, ale budou jimi poznamenané. Ale především nynější krize zasadila ránu sebedůvěře ruské ekonomiky. V praxi se ukázalo, že celý systém je nesnesitelně závislý na situaci kolem ropy. Dneska tvoří export surovin větší podíl ruského vývozu, než v devadesátých letech. To je neudržitelný stav. Takže Rusko se bude muset zabývat primárně tím, jak s touto situací pohnout a jak ji změnit a to změnit naprosto jednoznačně. Pokud se mu to podaří a postaví svojí ekonomiku na něčem jiném, než jsou vratké nohy uhlíkatých paliv, pak bude možné teprve začít uvažovat o vzestupu rublu mezi rezervní měny.
Dodatek při umístění na iDnes: Rozhovor vedla Alena Novotná a je doplněn douškou, že "názory autora se nemusejí shodovat s názory redakce." Po zpětném přečtení cítím potřebu dodat několik málo vět: Když hovoříme o SDR a "rezervní měně", tak to neznamená, že by národní banky neměly například jüan, ale také švýcarský frank a jiné měny, již nyní ve svých rezervách. Ale to je kvalitativně jiný případ. Za druhé jsem nezmínil ještě jeden čínský problém a to je výrazná "mnohorychlost" čínské ekonomiky a její regionální roztříštěnost. Vzniká stav, kdy existuje "několik Čín". Problém podobného ražení mají všechny opravdu velké země a dokonce i mnohé státy střední nebo malé velikosti, ale v Číně je opravdu silný a hrozí přerůst do situace, kdy jednotlivé části země začnou vytvářet velmi odstředivé tendence. Také by se slušelo zmínit otázku národnostní, která sice není nějak zásadně aktuální, ale přesto má potenciálně velká rizika. A konečně nelze zapomenout na obrovské a zcela nepřijatelné zadlužení čínských domácností. Odhady rizikových úvěrů u drobné klientely se podle čínských bank pohybují na hranici pěti procent. To je hodně, ale nikoliv tragicky. Jenže mnozí znalci prostředí oficiální data zpochybňují a útočí na relevantnost tohoto údaje. Je zde pět procent úvěrů (ale hovoří se spíše o 15 nebo 20 nebo dokonce třiceti procentech úvěrů s potenciální nedobytností a ztrátou pro banku), u kterých reálně hrozí default. Ale na celkovém vyznění bych neměnil nic.
