Jak se to má s tou naší hlubokou krizí

Obecně panuje přesvědčení, že procházíme ekonomickou krizí. Dokonce i mnozí studenti na VŠE o tom často hovoří. Na to musím říct jediné: Krize vypadá skutečně jinak. Nemáme dobré časy. Ano. Ale krizi?

Jistá potíž v tom vnímání situace je, že svět si zvyknul na takový soustavný, sice nijak zběsile rychlý, ale zato téměř neutuchající růst. Ten dává rychle zapomenout občasným průšvihům, jako byla finanční krize nebo kovidové období. Avšak tyto kolapsy mají nějaké specifické a hojně diskutované důvody, takže veřejnost je chápe jako svého druhu extrém. Protože vox populi říká: Přirozený je přece růst. Když to všechno sečteme, je výsledek jasný. Jakmile se pohyb hrubého domácího produktu uvelebí někde kolem nuly, trochu plus nebo trochu mínus, hned je to stagnace. A když ekonomiku měřená HDP poklesne o procento, je rovnou hluboká krize téměř historických rozměrů. Čemuž nahrává i ekonomická věda, která za recesi označuje tři jakkoliv velké mezikvartální poklesy výkonu hospodářství. Jak tato hranice vznikla? Je to jenom a pouze dohoda, nemá to žádný „Bohem“ daný základ. Přičemž si navíc přiznejme, že HDP je natolik agregátní ukazatel, že nějaká ta desetina nahoru nebo dolů není ve skutečnosti tak úplně míra, která se dá brát smrtelně vážně.

Faktem tedy je, že pokud se budeme dívat na růst z pohledu vývoje produktu, nelze určitě mluvit o skutečné krizi. Nerosteme, stagnujeme. To je celé.

Vedle HDP ale existuje řada dalších zajímavých a někdy i svým způsobem docela zábavných ukazatelů, podle kterých lze odhadovat výsledky ekonomických aktivit. Klasické je třeba sledování průchodu zboží logistickými uzly. Anebo sledování vývoje počtu insolvenčních návrhů a prohlášených úpadků podniků a živnostníků či spotřebitelů.

I tento postup celkem jasně říká, že v žádné krizi nejsme.

Že to není možné, protože všude se píše, jak všichni krachují? No, pojďme se podívat na čísla, protože ta (většinou) nelžou.

Tak leden 2024. Úpadek byl prohlášen v insolvenčních řízeních s 59 obchodními společnostmi. Soudy přijaly 78 nových návrhů. Spotřebitelských úpadků bylo 1133 a 458 pak úpadků prohlášených u podnikajících fyzických osob.

Kdybychom si tato čísla porovnali se stejnými, ale staršími o rok a o dva, tak zjistíme, že ve většině ukazatelů je leden 2024 o něco málo horší než leden 2023, ale podobně téměř bezvýznamně lepší než leden 2022.

Co je ale ještě podstatnější, to je srovnání s předkrizovým lednem roku 2019. V mýtech na téma krize je této době vyhrazeno postavení ekonomicky mimořádně úspěšné éry. Sice to je přehnaná nostalgie, protože je dost náznaků, že potíže přicházely stejně a kovid je pouze popohnal a pořádně zveličil, ale ekonomika nezpochybnitelně rostla, s ní i reálné mzdy.

Tak v onom roku „hojnosti“ bylo v lednu vyhlášeno v principu naprosto stejně úpadků obchodních společností, jako v „krizovém“ roce současném. Totéž platí o počtu krachů podnikajících fyzických osob. Největší rozdíl je u spotřebitelských úpadků, kterých bylo v lednu 2024 o necelých deset procent více než v lednu 2019.

Ani dlouhodobé statistiky neukazují, že by poslední roky byly skutečnou krizí. Stačí se podívat na nepoměr dat z let 2008 až 2013 oproti 2020 až 2023. Graf hovoří velmi srozumitelně a obsahuje zajímavá čísla, ze kterých se dá vyvodit všelicos, ale opravdu ne, že bychom prožívali hlubokou krizi.

Proč tedy vlastně společnost trpí až masochistickou depresí a pocitem hospodářského úpadku, když ekonomika měřená relativně objektivním ukazatelem hrubého domácího produktu nezažívá nic zase tak mimořádného a když se podíváme na úpadky, nejsme na tom o nic hůře než v době vrcholné konjunktury?

Vidím tři faktory. Něco v nich je objektivní, něco se odehrává v našich hlavách.

První faktor: Jiní jsou na tom lépe. Naprostá většina Evropy i vyspělých zemí vykázala v posledních letech daleko lepší výsledky. Šikovněji a efektivněji prožila rok 2020, daleko silněji vyrovnala ztrátu v roce 2021 a sice klopýtavě, ale přece jenom roste nyní. Přitom nejde o to, že by se česká republika propadla do nějakého zmaru a propasti, rozčiluje nás ale, a to je přirozené, že ostatní to zvládli viditelně lépe.

Druhý faktor: Inflace. Naše cenové vzlínání bylo skutečně velké až šokové. A to již v roce 2021 a ani nyní to není o moc lepší. Jak bylo energetické inflační znehodnocení koruny daleko dynamičtější než znehodnocení eura, tak je nyní zpomalování inflace koruny povětšinou (až na leden 24) za tempem uzdravování eurozóny. To má dva dopady. Jeden psychologický, který můžeme nazvat ponížením. Druhý faktický, protože vysoká inflace má nutně vliv na reálné příjmy, které klesaly déle a trochu výrazněji než příjmy občanů většiny ostatních vyspělých států. To ale neznamená, že by životní úroveň v zemi dostala zásadní zásah. Celkově trochu klesla, ale nejvíc to dopadlo na ty, kteří ji měli nízkou již předtím. Tím je vytvářen tlak na veřejné rozpočty a přerozdělování, což se ale většiny nějak zásadně nedotýká.

Třetí faktor: Státní dluh. Tempo zadlužování od roku 2019 do současnosti je hrozivé i přes skutečnost, že jsme dokázali uniknout z původní trajektorie nastavené v letech 2020 a 2021. Pořád je to ale málo. Čeští občané nejsou hlupáci a vědí dobře, že změna musela nastat, a především že není u konce, že snižování vládních výdajů bude muset pokračovat po dlouhou řadu dalších let. A skutečně, pokud některý aspekt české ekonomiky můžeme označit jako „krizový“, tak jsou to státní finance. I když krize rozpočtu nemusí znamenat krizi ekonomiky, společnost vnímá, že je třeba situaci napravit a že to i nadále nebude bezbolestné. Takže jakkoliv je to spojování poněkud nepřesné, není iracionální.

Dohromady tyto faktory (plus některé další, na které už není místo) vedou k tomu, že intenzivní pocit krize brání růstu hospodářství. Tedy nikoliv objektivní skutečnosti, ale chování spotřebitelů. Protože ti mají utkvělou představu krize, jejich spotřebitelské chování je úsporné, což brání zvýšení poptávky a bez růstu poptávky těžko dosáhnout růst HDP.

To všechno dohromady pak vede k tomu, že sice nezažíváme žádnou hlubokou drtivou krizi, ale protože v hlavách máme představu přítomnosti hluboké drtivé krize, tak skutečným výsledkem je takový specifický „nerůst“. Mohli bychom ho trochu lidově nazvat „ušmudlaná stagnace“.

Jak dlouho tady s námi bude? Nechci kreslit čerta na zeď, ale Japoncům to jednou vydrželo celou dekádu. Ale to už je téma na jiný blog.