Rušit se může, krást se nesmí
U penzí platí několik málo jasných a nezpochybnitelných pravd, o nichž nemá smysl diskutovat.
První zní: Průběžný systém v jeho současné podobě se zhroutí nejpozději v roce 2040. Poté nebude schopný vyplácet ani přibližně současných cca 42 procent průměrné hrubé a skoro 54 procent průměrné čisté mzdy. Pokud bychom se nechtěli dostat do situace, v níž by vytvořený nasčítaný deficit z penzí představoval objem vysoko nad 100 procent HDP, musely by tyto poměry drasticky poklesnout a to na úroveň pod 25 procent průměrné hrubé mzdy. Hovořit v takto daleké budoucnosti o mzdě čisté nemá samozřejmě žádný smysl, takže toto srovnání nechme stranou. Jaká totiž bude úroveň zdanění v zemi, kde si tím nejsme jisti ani rok nebo dva dopředu, to nedokáže odhadnout naprosto nikdo. Budoucí drastická nerovnováha mezi příjmy a výdaji důchodového systému je banální skutečnost, kterou prostě není možné popřít. Přesto se stále objevují jedinci, kteří ji zpochybňují. (Ale ona také spousta lidí věří, že Elvis žije.)
Druhá pravda zní: Jestliže chceme dosáhnout nějakého řešení pro roky 2040 a později, pak jsme měli začít minimálně před deseti, ale spíše před dvaceti lety. Penzijní čas se měří na generace a strašně rychle utíká. I toto je banalita. A i v tomto případě najdeme mnoho lidí, kteří se tváří, jako by se nic nedělo.
Třetí pravda (která by měla zajímat především politiky): V roce 2050 bude stejně lidí s volebním právem (podle současných zákonů) ve skupině nad 65 let (říkejme tomu důchodový věk) jako ve skupině pod 65 let. Navíc tu bude značná síla voličů ve věku relativně těsně před důchodem, dejme tomu v rozpětí 57 až 64 let. Odhadem půjde o dalších deset procent lidí s volebním právem. To je kombinace smrtící pro jakýkoliv průběžný systém financování a komu to nedochází, ať si představí předvolební kampaň v takové společnosti. O jakých tématech asi může být?
Čtvrtá pravda: Průměrný věk dožití a tedy průměrná doba, po kterou občan pobírá starobní důchod, se prodlužují. Daleko pomaleji se ale zvýšil ten věk, kterého se dožíváme bez soustavných zdravotních komplikací. Tím je zásadně omezena možnost zvyšování věku odchodu do důchodu a počtu povinně odpracovaných let. Naopak se tím zvyšují a budou zvyšovat výdaje zdravotního systému. Pokud si někdo představuje penzijní reformu tak, že se právo na důchod posune až třeba na sedmdesát let, tak to je naprostý nesmysl. Již nyní platí, že lidé 57+ trpí dvěma až třemi chronickými civilizačními nemocemi, obvykle to je vysoký tlak čili hypertenze, cukrovka, ateroskleróza, revmatické choroby, infarkt myokardu či některá z forem rakoviny. Jednoduše řečeno se sice dožíváme daleko vyššího věku, ale ve stavu, který neumožňuje daleko více a daleko déle pracovat. Parametrické úpravy proto problém penzijního systému nemohou vyřešit a ve skutečnosti jsme dospěli k maximu, kterého jsme v daném stavu našeho poznání schopni.
Co z těchto jednoduchých a opravdu nezpochybnitelných pravd vyplývá? Že jakýkoliv funkční model penzí v budoucnosti bude muset být založen na kombinaci průběžného a fondového systému, přičemž průběžný systém bude poskytovat jenom a pouze elementární základ k přežití. Nic jiného. Všechno ostatní si budoucí důchodci musí našetřit během své produktivní doby. Tak situace stojí a jiná nebude.
Když tedy někteří lidé z ČSSD začínají mluvit o tom, že chtějí část peněz, které jsou v současném druhém pilíři přesměrovat do průběžného systému a pomoci ho tak financovat, poslal pořádné torpédo proti vlastní lodi. Kterákoliv vláda (pravicová, levicová, středová, nacionalisticky nebo proevropsky zaměřená – to všechno je naprosto vedlejší) bude muset občanům říci, že si musí spořit na důchody. To je možné různými způsoby, z hlediska státní moci jsou ale fondy velmi vhodný způsob. Jak bude pan stínový ministr vysvětlovat občanům nutnost jakéhokoliv fondu nebo obecně nutnost spoření, když se příští rok chystá znárodnit část toho, co si občané naspořili? To je přece naprosto absurdní představa.
Přesně slyším výtky, že přece účastníci druhého pilíře vkládají svoje peníze a dostávají také prostředky, které by jinak získal stát. No a? Tito občané vstoupili do státem zorganizovaného systému. Jestli je v čele státu zrovna pravice nebo levice, to musí být vedlejší, stát je povinen splnit svoje sliby a závazky vůči občanům bez ohledu na to, kdo zrovna vyhraje volby. Jsou určitá pravidla, která se v demokracii či přesněji v republice nemohou porušovat. Res publica – věc veřejná označuje takovou vládu, kde se společnost řídí zákony a tyto zákony platí stejně pro všechny jedince i pro stát jako takový. Pokud stát začne zpětně rušit zákony a měnit či negovat retroaktivně svoje smlouvy s občany, pak to znamená konec důvěry mezi státem a obyvatelstvem.
Těžko by bylo možné (v případě výrazného vítězství sociální demokracie ve volbách) panu stínovému ministrovi bránit ve znárodnění části druhého pilíře, ale výsledkem bude nedůvěra společnosti v celý státní systém. Což se nebude týkat jenom postižených, tedy těch, kteří o něco opravdu přijdou, ale všech ostatních. I ti, kteří budou takový krok schvalovat a budou mu fandit, nutně znejistí. Vždyť příště se něco podobného může stát jim samotným. Občané, když uvidí, že stát jejich práva nectí a neuznává, začnou žít „na svoje vlastní triko“. Jako to udělali Maďaři v posledních letech po sérii nešťastných reforem vlády Viktora Orbána a jako to ostatně udělali i Češi po měnové reformě v roce 1953. Právo na zrušení druhého pilíře je nepopiratelné, konec konců má tento systém některé značné chyby. Ale zrušit je jedna věc, vzít někomu peníze je věc druhá. Porušit uzavřené smlouvy pak věc třetí. A k tomu nezíská nikdo právo ani kdyby ve volbách zvítězil rozdílem třídy.
Luboš Smrčka
Zemřel demýtizátor racionality
Než se do toho se svým kolegou Amosem Tverskym pořádně pustili, ekonomie byla přesvědčena, že v podstatě bohatě vystačí s matematickým aparátem, sofistikovanými vzorci a důvěrou v lidskou racionalitu.
Luboš Smrčka
Jak se to má s tou naší hlubokou krizí
Obecně panuje přesvědčení, že procházíme ekonomickou krizí. Dokonce i mnozí studenti na VŠE o tom často hovoří. Na to musím říct jediné: Krize vypadá skutečně jinak. Nemáme dobré časy. Ano. Ale krizi?
Luboš Smrčka
Je (nebo bude) čínská ekonomika větší než americká?
Studenti mi na pražské VŠE občas kladou vcelku záludné dotazy. Často jsou inspirované denním tiskem nebo úvahami na internetu. Jedním z oblíbených je: Kdy čínská ekonomika překoná svou velikostí americkou?
Luboš Smrčka
Plíživá, nenápadná a soustavná euroizace
Sleduji diskuse o euru s jistým pobavením. Bavíme se (s mimořádnou vášní) o přijetí eura v zemi, kde přesně ten proces (přijímá eura) průběžně a dosti dynamicky probíhá bez ohledu na to, co si kdo myslí a k čemu se kdo upíná.
Luboš Smrčka
Čína už není motor, sotva setrvačník
Samozřejmě to na Západě mnoho lidí nechce příliš slyšet, ale Čína byla v posledních dvou či dokonce třech dekádách jedním z motorů světové ekonomiky. Teď je z ní snad setrvačník. A málo stačí, aby byla brzdou.
Luboš Smrčka
Jak to, že ruská ekonomika roste a jak dlouho jí to vydrží?
Lidé občas mívají tendenci brát některé budoucí události jako hotovou věc, jako téměř osudově danou jistotu. Obvykle to nedělá žádné velké škody. Problém je, když jde o ekonomiku. Pak může být předpojatost problém.
Luboš Smrčka
Argentina: Pokusná laboratoř moderní ekonomie
Nový argentinský prezident Javier Milei zahájil asi největší ekonomický experiment od transformace postkomunistických ekonomik a od čínských reforem. A třetí největší od novozélandských reforem Rogera Douglase před čtyřiceti lety
Luboš Smrčka
Stoletý stařík, který změnil svět
Smrt Henryho Kissingera s konečnou platností uzavřela 20. století. Století, které bylo podobně rozporuplné, jako byl rozporuplný i sám Henry Kissinger: Nositel Nobelovy ceny míru, pro některé válečný zločinec.
Luboš Smrčka
Měli bychom s eurem nižší inflaci?
Podle informace Eurostatu poklesla inflace v říjnu v eurozóně na úroveň 2,9 procenta v meziročním vyjádření. Což je tedy o hodně lepší číslo, než v jaké jsme mohli doufat při stejném srovnání my (bylo to 9,5 procenta).
Luboš Smrčka
Konec Erdoganovy doktríny
Před několika týdny oslavila ekonomická věda (za tichého nezájmu médií) naprosté vítězství nad tezí, kterou by bylo možné v nadsázce nazvat Erdoganova doktrína. Ta zní (přesněji ta zněla): S inflací lze bojovat zlevňováním peněz.
Luboš Smrčka
Proč nerosteme? Protože proto!
Letošní růst ekonomiky je nerůst, řekl by prezident Klaus. On je to ve skutečnosti pokles – jakkoliv v pásmu, které by bylo lépe nazývat stagnací. Protože několik desetin je v tak agregovaném ukazateli, jako HDP, vlastně nula.
Luboš Smrčka
BRICS? Jako opravdu?
Summit BRICS v Johannesburgu vyvolal novou lavinu úvah o konci západní moci a nástupu nových zemí na světové kolbiště. Přesně to stejné poslouchám již 22 let od chvíle, kdy Jim O ́Neill z Goldman Sachs s tím názvem přišel.
Luboš Smrčka
Za nulové sociální dávky!
Většinu lidí to asi hodně překvapí, ale pokud by tato země škrtla najednou všechny platby občanům, které lze alespoň trochu označit za sociální dávky, schodek rozpočtu (aktuální) by se nesnížil ani o polovinu.
Luboš Smrčka
Kroupy nic nepopírají. Ani ledové
Nejsem klimatický alarmista. Pochybuji naopak, že za stav planety či tak zvané globální oteplování může lidská činnost. Ale letní závěje ledových krup nebudu používat jako podporu mých pochybností, protože závěje nic nedokazují.
Luboš Smrčka
Nic není zadarmo, i hotovost má náklady
Rád bych nadšené příznivce hotovosti upozornil, že nic není zadarmo. I hotovost má náklady. Možná nejsou tak vidět, jako náklady bezhotovostních plateb. Ale když něco není očividné, neznamená to neexistenci.
Luboš Smrčka
Mezi rozpočtovou Skyllou a Charybdou
Neříkám, že je úplně jedno, zda je v pololetí schodek státního rozpočtu 215 miliard nebo 271 miliard korun. Je to sakra rozdíl. Ale o budoucí české prosperitě bude rozhodovat něco jiného.
Luboš Smrčka
Nebojte se. Chtějte víc peněz
Nebojte se, řekněte si o přidání, pomůžete sobě i ekonomice. Vážně, je to tak. Výzkum společnosti PwC odhalil, že v disciplíně „chci za svoji práci více peněz“ jsou Češi nejhorší na světě. Tedy ze zkoumaných zemí.
Luboš Smrčka
O zemi žijící na dluh
Budu vám vyprávět pohádku o zemi, která si zvykla žít na dluh. Ta země se jmenuje Česká republika. V rámci úspor se rozhodla říkat si jenom Česko, má to méně písmenek. Ale jinak se v ní rozhazuje plnými hrstmi.
Luboš Smrčka
Vida, jak političky fungují
Francouzský Playboy si mne ruce. Státní tajemnice (což je ve Francii prakticky členka vlády) Marléne Schiappa vyprodala náklad 100 tisíc výtisků a zřejmě vyprodá i 60 tisíc kusů dotisku. A to jsou její fotky vskutku decentní.
Luboš Smrčka
Statistika jsou přesné součty nepřesných čísel
Statistika je samozřejmě důležitá. Ekonomové ostatně mají rádi statistiky, bez nich by byli v mnoha směrech v koncích. A proto také vědí lépe než kdo jiný, že statistika je skutečně jenom přesný součet nepřesných čísel.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 361
- Celková karma 21,50
- Průměrná čtenost 1391x