U penzí platí několik málo jasných a nezpochybnitelných pravd, o nichž nemá smysl diskutovat.
První zní: Průběžný systém v jeho současné podobě se zhroutí nejpozději v roce 2040. Poté nebude schopný vyplácet ani přibližně současných cca 42 procent průměrné hrubé a skoro 54 procent průměrné čisté mzdy. Pokud bychom se nechtěli dostat do situace, v níž by vytvořený nasčítaný deficit z penzí představoval objem vysoko nad 100 procent HDP, musely by tyto poměry drasticky poklesnout a to na úroveň pod 25 procent průměrné hrubé mzdy. Hovořit v takto daleké budoucnosti o mzdě čisté nemá samozřejmě žádný smysl, takže toto srovnání nechme stranou. Jaká totiž bude úroveň zdanění v zemi, kde si tím nejsme jisti ani rok nebo dva dopředu, to nedokáže odhadnout naprosto nikdo. Budoucí drastická nerovnováha mezi příjmy a výdaji důchodového systému je banální skutečnost, kterou prostě není možné popřít. Přesto se stále objevují jedinci, kteří ji zpochybňují. (Ale ona také spousta lidí věří, že Elvis žije.)
Druhá pravda zní: Jestliže chceme dosáhnout nějakého řešení pro roky 2040 a později, pak jsme měli začít minimálně před deseti, ale spíše před dvaceti lety. Penzijní čas se měří na generace a strašně rychle utíká. I toto je banalita. A i v tomto případě najdeme mnoho lidí, kteří se tváří, jako by se nic nedělo.
Třetí pravda (která by měla zajímat především politiky): V roce 2050 bude stejně lidí s volebním právem (podle současných zákonů) ve skupině nad 65 let (říkejme tomu důchodový věk) jako ve skupině pod 65 let. Navíc tu bude značná síla voličů ve věku relativně těsně před důchodem, dejme tomu v rozpětí 57 až 64 let. Odhadem půjde o dalších deset procent lidí s volebním právem. To je kombinace smrtící pro jakýkoliv průběžný systém financování a komu to nedochází, ať si představí předvolební kampaň v takové společnosti. O jakých tématech asi může být?
Čtvrtá pravda: Průměrný věk dožití a tedy průměrná doba, po kterou občan pobírá starobní důchod, se prodlužují. Daleko pomaleji se ale zvýšil ten věk, kterého se dožíváme bez soustavných zdravotních komplikací. Tím je zásadně omezena možnost zvyšování věku odchodu do důchodu a počtu povinně odpracovaných let. Naopak se tím zvyšují a budou zvyšovat výdaje zdravotního systému. Pokud si někdo představuje penzijní reformu tak, že se právo na důchod posune až třeba na sedmdesát let, tak to je naprostý nesmysl. Již nyní platí, že lidé 57+ trpí dvěma až třemi chronickými civilizačními nemocemi, obvykle to je vysoký tlak čili hypertenze, cukrovka, ateroskleróza, revmatické choroby, infarkt myokardu či některá z forem rakoviny. Jednoduše řečeno se sice dožíváme daleko vyššího věku, ale ve stavu, který neumožňuje daleko více a daleko déle pracovat. Parametrické úpravy proto problém penzijního systému nemohou vyřešit a ve skutečnosti jsme dospěli k maximu, kterého jsme v daném stavu našeho poznání schopni.
Co z těchto jednoduchých a opravdu nezpochybnitelných pravd vyplývá? Že jakýkoliv funkční model penzí v budoucnosti bude muset být založen na kombinaci průběžného a fondového systému, přičemž průběžný systém bude poskytovat jenom a pouze elementární základ k přežití. Nic jiného. Všechno ostatní si budoucí důchodci musí našetřit během své produktivní doby. Tak situace stojí a jiná nebude.
Když tedy někteří lidé z ČSSD začínají mluvit o tom, že chtějí část peněz, které jsou v současném druhém pilíři přesměrovat do průběžného systému a pomoci ho tak financovat, poslal pořádné torpédo proti vlastní lodi. Kterákoliv vláda (pravicová, levicová, středová, nacionalisticky nebo proevropsky zaměřená – to všechno je naprosto vedlejší) bude muset občanům říci, že si musí spořit na důchody. To je možné různými způsoby, z hlediska státní moci jsou ale fondy velmi vhodný způsob. Jak bude pan stínový ministr vysvětlovat občanům nutnost jakéhokoliv fondu nebo obecně nutnost spoření, když se příští rok chystá znárodnit část toho, co si občané naspořili? To je přece naprosto absurdní představa.
Přesně slyším výtky, že přece účastníci druhého pilíře vkládají svoje peníze a dostávají také prostředky, které by jinak získal stát. No a? Tito občané vstoupili do státem zorganizovaného systému. Jestli je v čele státu zrovna pravice nebo levice, to musí být vedlejší, stát je povinen splnit svoje sliby a závazky vůči občanům bez ohledu na to, kdo zrovna vyhraje volby. Jsou určitá pravidla, která se v demokracii či přesněji v republice nemohou porušovat. Res publica – věc veřejná označuje takovou vládu, kde se společnost řídí zákony a tyto zákony platí stejně pro všechny jedince i pro stát jako takový. Pokud stát začne zpětně rušit zákony a měnit či negovat retroaktivně svoje smlouvy s občany, pak to znamená konec důvěry mezi státem a obyvatelstvem.
Těžko by bylo možné (v případě výrazného vítězství sociální demokracie ve volbách) panu stínovému ministrovi bránit ve znárodnění části druhého pilíře, ale výsledkem bude nedůvěra společnosti v celý státní systém. Což se nebude týkat jenom postižených, tedy těch, kteří o něco opravdu přijdou, ale všech ostatních. I ti, kteří budou takový krok schvalovat a budou mu fandit, nutně znejistí. Vždyť příště se něco podobného může stát jim samotným. Občané, když uvidí, že stát jejich práva nectí a neuznává, začnou žít „na svoje vlastní triko“. Jako to udělali Maďaři v posledních letech po sérii nešťastných reforem vlády Viktora Orbána a jako to ostatně udělali i Češi po měnové reformě v roce 1953. Právo na zrušení druhého pilíře je nepopiratelné, konec konců má tento systém některé značné chyby. Ale zrušit je jedna věc, vzít někomu peníze je věc druhá. Porušit uzavřené smlouvy pak věc třetí. A k tomu nezíská nikdo právo ani kdyby ve volbách zvítězil rozdílem třídy.
