Statistické úřady napříč kontinentem hlásí změnu trendu. Po již téměř nekonečné sérii poklesů se druhé letošní čtvrtletí oproti tomu předchozímu zlepšilo. Což formálně, ale opravdu jenom formálně, znamená konec recese.
V reálném světě to ale neznačí naprosto nic. V reálném světě totiž rozhoduje něco jiného. I kdybychom vzali pořád jen statistiku, tak důležitější je srovnání meziroční. A v tom nadále klesáme. Ono skvělé druhé čtvrtletí roku 2013 bylo ve skutečnosti ještě stále o 1,2 procenta horší než stejné období roku 2012. Když vezmeme přece jenom silnější srovnání celých pololetí, tak jsme na tom meziročně hůře o 1,8 procenta. Takhle opravdu konec recese nevypadá. Ekonomika teď právě váhá, kam se dále vydá – jestli bude pokračovat v padání hlouběji nebo se snad přece jenom vzpamatuje a vykročí k něčemu lepšímu.
Celé alespoň kosmetické zlepšení ve druhém čtvrtletí je dáno především výkonem zahraničního obchodu – větším růstem exportu oproti importu. Žádná domácí poptávka, žádné investice, ale pouze export. Takže pokud bychom vůbec uvažovali o tom, že jsme svědky nějakého zlepšení, tak je to díky růstu v Německu a ve zbytku Evropy, která více poptává české zboží. To podstatné ale zůstává stejné – obyvatelstvo je unavené a neutrácí. Částečně protože nemá co utrácet, částečně protože utrácet nechce. Považuje situaci za tak zlou, že je potřeba shromažďovat rezervy na její překonání. Podniky neinvestují. Výrobní kapacity v minulých měsících nebyly ani zdaleka využity, takže není důvod vytvářet nové a konec konců budoucnost skýtá mnohá nebezpečenství. Vynaložit nyní peníze na něco nového je prostě příliš riskantní.
Takže ve skutečnosti je situace stále stejná – ať nám statistika říká, co chce. Možná můžeme v tom marasmu najít několik trochu lepších čísel, ale celkově jsme pořád po nos v bahně. Nejen my v ČR, ale celá Evropa.
Jak z něj? Je třeba přesměrovat nové peníze do investic. Je nutné dát podnikům prostor pro zvýšení aktivity – ať již změnou odpisové politiky nebo v některých případech i přímými pobídkami. Je nutné podpořit domácnosti, především dát obyvatelstvu signál, že období nekonečné politické nejistoty a zmatků končí. Země potřebuje politiku, která bude čitelná a předpokládatelná. A která bude stabilní, tedy nebude se měnit každé pololetí. Potřebuje daňovou politiku, která řekne celkem jasně, jaký stav bude po další roky. Potřebujeme realistickou, pragmatickou a stabilní hospodářskou politiku, potřebujeme ukončení neustálých vnitřních sporů a politického napětí, potřebujeme alespoň elementární shodu na klíčových pilířích hospodářské politiky.
Ve skutečnosti tedy budou (z hlediska ČR) rozhodujícím ekonomickým faktorem mimořádné volby a jejich výsledek. Jestli se zrovna domácí produkt zvýší nebo sníží o nějaké desetiny procent, to není tak úplně klíčové. Současná recese české i evropské ekonomiky totiž není svým způsobem otázkou hospodářskou, ale společenskou. Vyplývá z dlouhodobé nejistoty obyvatelstva celého kontinentu, z pochopení, že mnoho z naší životní úrovně vzniklo na dluh a že tento dluh musí být dříve nebo později zaplacen, z pochopení, že přešlapujeme a jsme zmítáni protichůdnými tlaky. Jenom jedním z nich je rozpor mezi naší touhou přispět zásadně k ochraně životního prostředí a potřebou udržet si zároveň konkurenční schopnost s těmi, kdo na životní prostředí opravdu nedbají. Především ale současný Čech a současný Evropan přestal chápat svět kolem. Potřebuje novou vizi, potřebuje perspektivu a naději, že alespoň zhruba tušíme, kam se chceme dostat. Potřebuje novou důvěru v evropskou společnost i novou dávku sebedůvěry.
