Takže po skoro dvaceti letech děsu, že jsme viníky oteplování, které smete celá města a z úrodných krajin udělá poušť, stojíme na prahu takové menší doby ledové. To je poměrně obtížné sousto ke strávení. Nemohu si pomoci, ale nějak to nahlodává důvěru ve vědní obor zvaný klimatologie.
V říjnu má vyjít nová zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Pokaždé jde o hodně sledovanou událost, takže i tentokrát již unikají některé detaily a podrobnosti z tohoto obřího třísvazkového díla s periodicitou cirka sedm let. Poněkud překvapující přitom je, že místo masivního globálního oteplování tentokrát panel informuje o rekordním zalednění Arktidy a příchodu sice krátké, ale alespoň nějaké „doby ledové“.
Je potřeba si odmyslet novinářská klišé. Takže „doba ledová“ zase nemá být tak moc ledová, ale půjde o období chladnější. I tak ale dává tento prognostický kousek dost velkou ránu počítačovým modelům, které klimatologové cpali veřejnosti ještě celkem nedávno., podle nich se měla planeta během příštích padesáti let velmi výrazně oteplit a to s důsledky až nevídanými. Katastrofické scénáře tvrdily, že pokud nezasáhneme a nesnížíme tvorbu skleníkových plynů velmi razantně již v průběhu několika málo desetiletí, jsme živočišný druh zralý skoro na vyhynutí.
Teď to vypadá, že spíše zmrzneme. Takže klimatologičtí nadšenci, kteří se již chystali na to, že ve střední Evropě budou subtropy a přestaneme tady topit, se musí začít zajímat o co nejlevnější způsob vytápění. Protože ona „doba ledová“ s nižšími teplotami již údajně začala.
Horší je, že především Evropská unie a také Spojené státy či Japonsko v posledních dvou desetiletí obětovaly podle různých odhadů dva až sedm bilionů dolarů na odvrácení tepelné katastrofy, která se – zjevně – nechystá. Během té doby jsme dospěli k tomu, že kvůli vysokým nákladům na energie ztrácí evropský průmysl schopnost konkurence, že jsme mnoho výrob a tedy mnoho pracovních míst exportovali především do Asie, ale také do Jižní Ameriky nebo Afriky. Vyrábíme energie z obnovitelných zdrojů, lijeme do benzínu a nafty složitě vypěstované a s vysokými náklady produkované příměsi z rostlin, zasáhli jsme asi nejrozsáhlejším mechanismem různých dotací a regulací cen do celého ekonomického systému vyspělých zemí. A proč to všechno? Abychom zjistili, že se oteplování buď odkládá, nebo ani nekoná nebo je to s ním úplně jinak? Pěkný úspěch.
Měli bychom si přestat hrát na bohy, jejichž činnost mění celou planetu. Naše přesvědčení, že když snížíme tu a tu emisi plynu o dvacet procent, tak se teplota nezvýší o celý stupeň, ale jenom o 0,7 stupně je prostě namyšlené. Tím neříkám, že nemáme chránit životní prostředí. Ale měřítkem ochrany má být člověk, občan a jeho práva. To přece není tak, že by si každý mohl vypouštět do vzduchu nebo vody cokoliv, co by si zamanul. Víme totiž zcela jistě, že naše zdraví je – mimo jiné – závislé i na exhalacích a odpadech. Ale za to nesou odpovědnost místní úřady a místní vlády a tuto odpovědnost mají před svými občany. Je to ochrana práv těchto občanů, co je úkolem zodpovědných lidí. Nikoliv ochrana planety před globálním oteplováním. Takže mezinárodní dohody o omezování škodlivin o tolik a tolik procent jsou ve skutečnosti zcestné, drahé a vedou k drastickým přerozdělovacím procesům, na které doplatí všichni.
Je čas vzít si zase za průvodce světem zdravý lidský úsudek a nechat globální spasitelské choutky bláznům. Ochrana životního prostředí je věcí národních zájmů a kompetencí. Nikoliv nějakého mezinárodního sboru géniů.
