Dělení na levici a pravici vzniklo ve velmi nešťastné době Francouzské revoluce. V konventu seděli vpravo od řečníka zastánci „starých pořádků“, vlevo pak „revolucionáři“. Bylo to tedy něco jako „místopisné“ odlišení. Jak vpravo, tak i vlevo přitom posedávali lidé neobyčejně odlišných názorů na vlastnictví, otázky svobody a další klíčové společenské problémy. Na levici tak byli mnozí liberálové. Vpravo zase lidé, které bychom dnes označili spíše za „fašisty“ či „komunisty“. Konec konců – pod gilotinou končili stejně lidé zleva i zprava, zvláště pak ti, kterým šlo opravdu o svobodu. Páku mechanické sekyry pak zatáhli ti, kterým šlo o moc. Ale dělení na pravici a levici od té doby napomáhá soustavnému politizování reality.
Vinou tohoto historického omylu nyní řadíme fašismus mezi extrémní pravici, i když je to nesmysl a ideologie i realita Třetí říše se svým specifickým plánováním a korporatismem blížila daleko více bolševickému Sovětskému svazu než čemukoliv jinému.
V čem je potíž s pravo-levým dělením v České republice roku 2013? Mimo jiné v tom, že jakmile někdo začne hovořit o sociálních aspektech, je označen za levičáka. Nikdo se ho už neptá na daleko podstatnější věci. Těmi jsou: poměr k soukromému vlastnictví, názor na velikost a úlohu státu a tím pádem na velikost zdanění, názor na podíl lidu na mocenských procesech a na význam přímé demokracie, postoj k regulatorním krokům a k dotačním systémům a tak dále. Je fakt, že žijeme ve světě, který nutně zjednodušujeme, protože jinak je těžko uchopitelný. Ale opravdu potřebujeme zjednodušení, které z věcí dělá naprosto jiné? To nám k pochopení světa nepomůže – naopak.
Pravda, nekompromisní zjednodušení je pohodlné. Pro „pravici“ je pohodlné vytvořit škatulku „levice“, nalepit na ni srp, kladivo a třešničky, omotat ji ostnatým drátem a nabízet se jako jediná obrana před komunismem. Ale je to pustá lež.
Platí to i opačně. Jedním z témat „levice“ v těchto volbách má být heslo „zastavte Kalouska“. Jenže dlouholetý ministr financí je trochu složitější oříšek. Jeho strategický cíl byl a je správný a bude ho muset převzít kterákoliv další vláda. Tedy rozumná vláda, která se nebude řídit heslem po nás potopa. Stát musí být úsporný, musí pracovat s rozumnými a seriózně sestavenými veřejnými financemi. Veřejný dluh je zlo. Miroslav Kalousek ale propadl z taktiky. Jeho jednotlivá opatření byla chybně koncipována a zatěžovala společenské skupiny neadekvátně. Neohlížel se na dopady svých řešení a nezkoumal jejich devastační účinky. Takových příkladů je mnoho – například zdravotnictví je nutné elektronizovat, protože to je jediná cesta, jak dostat pod kontrolu náklady v celém odvětví. Projekt elektronických zdravotních knížek byl ale tragickým omylem a jsem opravdu zvědavý, kdy někdo najde odvahu říci, že je potřeba zavést něco podobného, ale racionálního. S-karty jsou zase to stejné. Tyto projekty mohly ušetřit ročně miliardy nebo desítky miliard, místo toho znamenaly obrovské zbytečné náklady, které skončily bůhví kde. Ani nemluvím o penzijní reformě.
Potřebuje odpolitizovat naše problémy a zbavit je pravo-levého prizmatu. Ve většině případů jde totiž o odborné záležitosti, které jsou ze strategického hlediska naprosto zjevné a zralé k řešení. Jenže tato řešení musí akceptovat fakt, že ekonomie není odvětví matematiky, ale sociální věda, tedy věda o společnosti.
