Ve skutečnosti z hlediska státu neexistuje žádný problém dolu Paskov. Z hlediska státu totiž existuje pouze problém několika tisíc občanů této země, kteří pravděpodobně relativně rychle a relativně „najednou“ přijdou v jednom poměrně nevelkém regionu o zaměstnání.
A dále pak problém „dominového efektu“, který by mohl vést k eskalaci sociální bídy severní Moravy.
Otázka útlumu těžby, nákladů na zakonzervování nebo zavření šachet, nákladů na odstupné pro horníky – to všechno je problém soukromého majitele dolů a stát s tím nemá nic společného. Celá oblast severní Moravy je ale problematická z hlediska nezaměstnanosti a již nyní je sociálně výbušná – rozumný stát toto musí brát v potaz. Nerozumný stát by věc nechal být a maximálně by posílil policejní oddíly, aby mohly zvládat budoucí nepokoje, pouliční kriminalitu, sociální konflikty a zabránit demonstrantům v ničení majetku. Rozumný stát však ví, že nezaměstnanost a sociální frustrace jsou z hlediska veřejných financí extrémně drahé. Proto bude usilovně přemýšlet nad možnostmi, jak předejít negativním dopadům toho, že těžba černého uhlí (a řada oborů těžkého strojírenství) ztrácí ekonomickou logiku.
Co se dá dělat?
Vynecháme naprosté nesmysly, jako je přinucení majitele nějakým zákonem, aby pokračoval v těžbě. To jsou absurdní nápady.
Někteří navrhují koupit důl a za státní ho provozovat. Nebo platit majiteli, aby ho provozoval. To jsou také nesmysly hodné pana Grebeníčka, Dolejše nebo komunistické jedničky v Praze paní Semelové. Problém není řešen, je za velké peníze odsouván. Navíc frustrace zaměstnanců bude existovat dál, Kdokoliv jim kdykoliv bude moci omlátit o hlavu, že „parazitují“ na státním. Pokud má stát pomoci nějakému regionu, musí to být s cílem generovat růst a posílit místní ekonomiku způsobem, který ji pomůže do budoucnosti.
Je zde racionální možnost pomoci regionu s přípravou nových průmyslových zón, ale v dané době nejsou přímo ve Frýdku-Místku a v okolí, kde budou sociální dopady propouštění na dole Paskov největší, připravené žádné dostatečně výrazné projekty, který by mělo smysl podporovat. Chystaná zóna Barbora pomůže spíše Karvinsku a je otázkou, kdy se do ní podaří získat investory.
Ve skutečnosti má ale stát poměrně omezené možnosti. Nejde ani tak o finance, ty jsou pouze jednou stranou mince. Tou podstatnější je racionálnost toho, co dělat lze. Existují například představy, že by vznikl program regionálního snížení daňové zátěže a snížení ceny práce (zjednodušeně odvodů na sociální a zdravotní pojištění). To by bylo velmi těžko uskutečnitelné a navíc určité zkušenosti s těmito postupy jsou – nikoliv jednoznačně špatné, ale také ne perfektní. Navíc všechny dotační systémy vždy vedou k tomu, že mohou být zneužívány.
Stát má tedy jenom málo přímých nástrojů, ale disponuje některými nepřímými. Existují možnosti dalšího posílení investičních aktivit v regionu, především do infrastruktury a ekologických projektů, například sanací postižených území. Můžeme si například představit několikaletý projekt rozsáhlé rekonstrukce silnic nižších tříd podpořený z centra v řádu několika miliard korun. Zvláštní pozornost však bude nutné věnovat tomu, aby vzniklé zakázky mohly za prvé legálně končit ve firmách, které zaměstnávají „místní“, zároveň však, aby tato investiční aktivita nebyla vysávána všudypřítomnou korupcí. Je také možné vytvořit programy, které některým obyvatelům pomohou s přestěhováním do oblastí, kde je po práci větší poptávka. Neochota putovat za prací je totiž do značné míry „v hlavách“, částečně ale také v předpokládaných nákladech. Velmi nutné je zmírnit tlak na nové investice, který vytvářejí předpisy na ochranu životního prostředí. Přiznejme si, že v daném okamžiku sotva končící recese musíme nechat firmy nadechnout a zahojit svoje ztráty. Další lapače prachu mohou tři nebo pět let počkat. Ostatně – určitým prostorem jsou i ceny energií, především elektřiny. Politický tlak na majitele dolů, především Zdeňka Bakalu, aby využili minulých zisků a výnosů bytového fondu k financování pomalejšího útlumu má logiku a je legitimním tlakem – pokud zůstane v politické rovině.
Šíří se nyní oblíbená představa, že severomoravská krize je zaviněna některou z minulých vlád, špatnou privatizací, že za ní může Bakala nebo zahraniční investoři a podobně. Ve skutečnosti ale největší díl problému začal před šedesáti lety s rozhodnutím zalít imperialistům jejich válečné chřtány naší mírovou ocelí (Bohumil Hrabal). Extrémní koncentrace určitého typu průmyslu v poměrně nevelké oblasti zatěžuje region až do současnosti. Netvrdím, že nebyla chybná rozhodnutí. Ale plynula především z tristní a neudržitelné skladby místní ekonomiky. Nikdo by neměl mít dojem, že problém vzniklý před desítkami let a nabobtnalý do obřích rozměrů teď někdo vyřeší za několik měsíců.
V tuto chvíli však musí stát vyslat horníkům a ostatním na severu Moravy signál, že je nehodlá nechat s jejich problémy samotné. Ale také stejně jasný signál, že to neznamená vytištění nových deseti nebo dvaceti miliard korun a odeslání do regionu. I kdyby se horníci udemonstrovali a vymlátili všechna okna v okolí – náklaďáky s pětitisícovkami by neměly přijet. Popravdě – ani nemohou.
