Ten poslední zní asi takto. S několika IT firmami (mimo jiné Gordic, která mne inspirovala k titulku) zahájilo ministerstvo obrany spolupráci již v první polovině devadesátých let. Šlo o takové služby, jako software pro personalistiku, finanční informační systém, úložiště dat a podobně. Roky šly a smlouvy byly obnovovány, protože dodavatelé (původní vítězové již tou dobou dávných soutěží) vlastnili licence na svoje produkty, což v podstatě znemožňovalo opakovat soutěž. Ale to nevadilo, protože platby byly relativně nízké, z pohledu takového resortu, jakým je obrana by se dalo dokonce říci, že v podstatě marginální. Mluvíme – dejme tomu – o desítkách milionů korun.
Zlom přišel po roce 2006 a hlavně v roce 2008, kdy platby těmto firmám raketově vzrostly (znovu bez soutěží – viz potíž s licencemi) a rázem nešlo o sumy v řádu několika málo desítek milionů, ale o stovky milionu a miliardy. Prostě během relativně krátké doby se přihodilo to, že stát začal za stejné služby platit násobně více.
Proč zrovna roky 2006 a 2008 byly tak zlomové? To je opravdu těžko říci, nemám pocit, že by se ve virtuálním počítačovém světě právě tehdy přihodilo něco tak zásadního. Ani armáda a ministerstvo se nerozrostly, aby bylo nutné násobit objemy dat a prací. A hlavně zde nejde o dodávky techniky, ale o provozování software a různých systémů. Zřejmě tedy zvýšení obejmu faktur pro firmy Gordic a Aura na 250 milionů ročně souviselo spíše s větší ochotou tehdejší politické reprezentace podepisovat faktury než s čím jiným. Když se podíváme celkem namátkou do výsledků těchto firem, tak tržby společnosti Gordic rostly od roku 2006 cca v tempu deset procent meziročně, pak přišel obrovský skok v roce 2009 o 51 procent a pak zase nastalo poklidné tempo sedmi a posléze 1,3 procenta. Firma to vysvětluje rozběhem Datových schránek, ale podle tvrzení médií to vypadá (zdůrazňuji: vypadá), že výrazný vliv mělo navýšení plateb od resortu obrany. Což s Datovými schránkami asi nesouvisí.
Podívejme se na pražský magistrát, ten má také svoje zkušenosti s licencemi kolem Opencard a nyní zaplatil pokutu pět milionů, protože není schopen vysoutěžit zákázku na systém řízení ekonomických procesů. Kdyby chtělo město postupovat jinak, než spolupracovat dál se společností Gordic, údajně by to přineslo značné problémy. Jinými slovy – Praha nakupuje dál na stejném místě, protože již nemůže nakupovat jinde. To je hodně špatná pozice.
Spojují se zde dvě věci. Zákon o veřejných zakázkách nedostatečně řeší takové případy, kdy soutěž v roce X na období třeba pěti let v podstatě a logicky předznamenává pokračování spolupráce dál. Tím je ale vytvořeno korupční prostředí, ve kterém se těžko dá posoudit, zda prudké navýšení plateb (viz například situace firmy Gordic) lze ospravedlnit růstem objemu prací nebo zda si firma začne diktovat novou cenu z pozice držitele licence a autorských práv k systému (v tomto případě jde o informační systém GINIS), nebo zda jde prostě o zákulisní dohodu politiků či úředníků se společností, podle které je pak nově generovaný zisk rozdělen mezi zúčastněné.
Udržení hospodářské soutěže je velmi prioritní úkol. Bez soutěže rostou ceny a klesá kvalita, to je standardní ekonomická poučka, kterou uznávají všichni kromě komunistů. Abychom udrželi soutěžní prostředí v oblasti některých IT oblastí (typicky právě informačních systémů), bude nutné sáhnout do zákona a specifikovat některé nové podmínky, které se propříště musí stát součástí smluv mezi dodavateli a institucemi financovanými z veřejných peněz.
