Jeho způsob uvažování a rétoriku bohužel v nemalé míře převzal i Miroslav Kalousek, bývalý ministr Nečasovy vlády, který si občas skočil s šéfem odborů na pivo. Muže, který ví, kam jdeme, totiž napadlo: Jen čtyři strany v našich dějinách měly v názvu lídra: Sládkovci, Hlinkovci, Henleinovci a Zemanovci. Prvního v přímé volbě voleného prezidenta tak hodil do jednoho souvětí, dá se říci do pytle, s politickým extrémistou, rozbíječem Československa a válečným zločincem. Na druhou stranu, žijeme v demokratické společnosti a každý má právo šířit prostřednictvím sociálních sítí své myšlenky. Jen se ve skrytu duše utěšují tím, že těsně předtím, než dospěl k této úvaze, si dal místopředseda parlamentní strany dva panáky, které ho, stejně, jako před několika měsíci, totálně odbouraly.
Zároveň si dovoluji učinit v souvislosti s nápadem panem Kalouska několik technických poznámek. Z jím jmenovaných stran měla kromě Strany práv občanů – Zemanovci, jméno svého zakladatele v názvu pouze slovenská Hlinkova lidová strana. Jinak žádná strana Henleinovců ani Sládkovců v našich dějinách oficiálně nikdy neexistovala. V prvním případě se jednalo o Sudetoněmeckou stranu, ve druhém o Sdružení pro republiku – Republikánskou stranu Československa, jejichž předsedové se jmenovali Konrád Henlein a Miroslav Sládek. Mimochodem, bývalý prezident Václav Havel nikdy žádnou vlastní stranu neměl, přesto existuje termín Havlovci, stejně tak se setkáte i s Klausovci. Také proto pevně věřím, že nejsem sám, kdo na rozdíl od Miroslava Kalouska žije v představě, že přes mnohdy diametrálně rozdílné názory, má Miloš Zeman jako ryzí demokrat přece jen daleko blíže svým dvěma předchůdcům na postu prezidenta, než k Sládkovi, Hlinkovi či Henleinovi.
Na závěr krátká exkurze do zahraničí. Zatímco v Česku máme Zemanovce, ve Francii, tedy v nezpochybnitelné demokracii, představují jednu z hlavních politických sil gaullisté. Jak praví Wikipedie, jedná se o politický směr, který vychází z myšlenek Charlese de Gaulla, prezidenta země v letech 1959-69 (když nepočítáme krátké poválečné období „prozatímního prezidentství“). Gaullismus představuje praktickou politiku ve službách francouzské národní velikosti a nezávislosti, založené na stabilitě a autoritě státu. Mezi vyznavače gaullismu patřili a patří bývalí prezidenti Georges Pompidou, Valéry Giscard d ́Estaing, Jacqoues Chirac a Nicolas Sarkozy. Tedy vše pravicové ikony země galského kohouta, ke kterým by měl i Miroslav Kalousek, jinak stoupenec maximálně okleštěného prezidenta, vzhlížet s patřičným respektem.
