O víkendu jsem si pustil derby. Jak říkám, fotbal nesleduji, moc mu nerozumím, ale člověk má být v obraze. Tolik hru chápu, že to ke koukání moc nebylo. I ve fotbale platí, že kde nic není, rozuměj herní kvalita, ani smrt nebere. I moje laické oko vidělo, že zápas nerozhodlo umění hráčů, ale píšťalka rozhodčího – a když ne rozhodla, tak hodně ovlivnila. Přesto mě jako logicky uvažující laika napadlo, proč rozhodčímu někdo u videa neřekl, po vzoru hokeje či tenisu, že zákrok Gecova byl zcela v duchu pravidel? Trvalo by to zhruba půl minuty. Prý to nejde, sudí by pozbyl vážnosti a výdobytky moderní techniky proto do fotbalu nepatří. Dosti jsem se tomuto vysvětlení podivil. Nechci řešit, zdali například sudí nebyl na výsledku nějak zainteresován, nebo je pouze neschopný kvalitně rozhodovat údajně nejprestižnější utkání české fotbalové historie. Jako ekonom však zastávám názor, že v podnikání, což vrcholový fotbal nepochybně je, by měly všechny zúčastněné strany trvat na ochraně svých investic. O to více obdivuji všechny podnikatelské subjekty, které pumpují do podle všeho nejpopulárnější hry planety někdy i stovky miliónů při vědomí, že konečný výsledek není ani tak postaven na kvalitě týmu, jako na výkonu jediného, jak se prý každý týden ukazuje, vysoce omylného člověka. Stejně tak můj nezkušený zrak odhalil kapitána Sparty (poznám to podle pásky na rukávu) Lafatu (má to na dresu), který se u rozhodčího dožadoval pro soupeře žluté karty, tedy potrestání za neexistující faul. Přečetl jsem si, že tento Lafata reprezentuje Českou republiku v této hře, což mi připadá divné. Od reprezentanta bych nečekal takový způsob jednání, ale asi jsem stará škola, která byla vychována v tom smyslu, že žalovat se nemá.
Kolem hřiště se v některých částech hlediště vyskytovaly figury vykazující alespoň vizuálně znaky lidských bytostí, které se však chovaly jako zvěř. Došel jsem k nezvratitelné jistotě, že onen úvodní vtípek se zpěvem nevymysleli tihle podivní jedinci splývající v tupý dav.
Když jsem unuděn k smrti sledoval nekonzistentní hru na konci zápasu, nemohl jsem si nevšimnout, jak blízko má derby a jeho „neopakovatelná atmosféra“ k české politice.
Na hřišti bramboračka, která skončí tím, že vyhraje tým, který není lepší. Okolo spousta přechytralých křiklounů, kteří sice umí jenom házet poloprázdným kelímkem s pivem, v případě slávisty Kisela na hráče, kterého před lety vynášeli do nebes, ale zato mají na všechno názor nebo raději dva. Hráči, kteří simulují, přehrávají, podvádějí, teatrálně se svíjí, aby vzápětí běhali jako laňky a vůbec používají k vítězství jakékoliv metody. Nebo k prohře – když si na ni vsadí. Zkorumpovaní, případně neschopní rozhodčí počítající, kolik „kapříků“ to vynese. Mám pocit, že bychom v tom fotbale našli spoustu politických příběhů. Jako třeba ten z konce zápasu, kdy trenér vítězů, údajný gentleman pan Lavička družně diskutoval se zakukleným pomatencem, který předtím s největší pravděpodobností pořvával skryt v davu rasistický pokřik: Jude Slavie. Řval však ve prospěch toho správného týmu, je to tudíž náš člověk, říkal si zřejmě trenér vítězů.
Obětoval jsem dvě hodiny sledování derby, abych byl v obraze a věděl, co se děje. Co se fotbalu týká, byla to ztráta času. Ale přece jenom bych tady nějaké poučení viděl. Simulanti a podvodníci těžko budou předvádět skvělou hru. Ale ve skutečnosti ti hráči, které máme, nejsou a priori simulanti a podvodníci – dělají to proto, že mají slabého nebo krátkozrakého rozhodčího a hloupé diváky. Kdyby na ně byl správný tlak a byli by nuceni místo polehávání a teatrálního vyžadování trestu pro soupeře opravdu odvádět kvalitu, možná by ta hra nebyla taková bramboračka. Což platí o fotbale stejně, jako o politice.
