Nepříliš úspěšný kandidát za TOP 09 v posledních senátních volbách, tedy novinář nepochybně zcela nezávislý a apolitický, píše o tzv. vůdcovských stranách – babišovcích, zemanovcích, okamurovcích a bobošíkovcích. S nimi přichází podle jeho názoru do české politiky chaos. Nic proti názoru, ale i názor by měl respektovat fakta. Troufám si tvrdit, že chaos přišel do naší politiky dávno před letošními volbami. Ostatně, předčasné volby nejsou zrovna charakteristickým rysem stabilního politického prostředí. Nebo je snad důkazem politické stability skutečnost, že od roku 1996 vydržela vládnout plné funkční období pouze jedna vláda? Nepodporuje vizi politického chaosu skutečnost, že se v letech 1996 – 2013 vystřídalo na postu premiéra deset různých politiků a zemi vládly tři úřednické kabinety? Nebo snad mohou tzv. vůdcovské strany za to, že poslední sněmovna vygenerovala ze svých řad největší počet poslanců zbavených imunity a vydaných k trestnímu stíhání? Možná pan Buchert bude považovat mé argumenty za scestné a účelové, já si ovšem „nechaotické“ politické prostředí představuji jinak.
Viliam Buchert rovněž konstatuje, že pokud zrovna nedorazí na akci vůdce jedné z těchto stran, které chtějí proniknout do sněmovny, zájem veřejnosti je naprosto mizivý. Ani se nedivím. Žijeme totiž v zemi, kde dva mítinky předsedy nejsilnější strany ČSSD a jednoho z nejpopulárnějších politiků Bohuslava Sobotky v Pohořelicích a Ivančicích navštívilo dohromady 200 lidí. Nemyslím si, že v tomto případě lze hovořit o enormním zájmu voličstva. A pokud netáhne ani pravděpodobný premiér příští vlády, stěží můžeme chtít, aby náměstí plnili stoupenci prakticky neznámých, začínajících politiků.
A když už jsme u tzv. vůdcovských stran. Vedle stran s jedním vůdcem, existují strany rovnou se dvěma bossy. Například TOP 09. Tím faktickým je vynálezce strany a její ideolog ing. Miroslav Kalousek. Bývalý předseda KDÚ-ČSL je velmistr politických her. Jako takový někdy snad v roce 2008 po debatách s tehdejším premiérem Topolánkem pochopil, že rodná strana mu již neskýtá dostatečný prostor pro realizaci vlastních vizí. Z muže, který byl ochoten v rozporu s názory členské základny své tehdejší partaje vládnout v roce 2006 s Jiřím Paroubkem za podpory komunistů, se stal náhle konzervativec tělem i duší. Zároveň, dobře si vědom skutečnosti, že jeho osobnost včetně mimořádně ohebné politické páteře je pro většinu voličstva nepřijatelná, vybral, dosadil a prosadil vůdce formálního. Tím se stal médii hýčkaný, politicky zcela ukotvený, mimo jiné kandidát ODA, Unie svobody, Strany zelených Karel Schwarzenberg. Pak už jen stačilo jen vybrat zkušené další zkušené kádry (Parkanová, Laudát, Severa) a jít do voleb. Kalousko-schwarzenbergovcům, tedy straně dvou vůdců, to v roce 2010 docela vyšlo. Tak proč brát tuto možnost jiným? Vždyť příklady táhnou!
