Den ochrany osobních údajů bychom neměli jenom tak přejít mávnutím ruky. Na rozdíl od takového Světového dne toalet (pro zájemce: připadá na 19. listopadu) nebo Světovým dnem žen žijících na venkově (15. říjen), je to chvíle, kdy je určitě potřeba se zamyslet nad tím, zda naše práva nejsou pomalu, ale jistě olamována a omezována.
Žijeme ve světě, v němž je stále obtížnější definovat hranice toho, co je osobní svoboda a právo na soukromí. Ne nadarmo se říká, že největším vítězstvím teroristů z 11. září nebylo zřícení The Twin Towers či zasažení Pentagonu, ale protiteroristické zákonodárství a věznice Guantanamo. Pokud se něčeho obáváme tak, že kvůli nebezpečí omezíme svoje nebo cizí práva a zmenšíme prostor soukromí, pak jsme v myšlenkové rovině již podlehli. A pokud jsme podlehli v hlavě, nezvítězíme ani fyzicky.
V Čechách je boj s terorismem spíše lehkým mýtickým přeludem. Nebýt prezidenta, který se vydal na cesty, skoro bychom zapomněli, že máme vojáky v Afghánistánu. Místo teroristů vlastníme kmotry a boj s korupcí. Zdá se, že odposlechy telefonních hovorů a nasazování techniky do bytů i jinde, se stalo prakticky standardní součástí policejní práce. Přijali jsme jako v celku normální, že veřejný prostor je pod dohledem kamer, je zaznamenáván a kontrolován. Ano, možná je to potřebné nebo to možná policejním složkám umožňuje dosahovat nějakých výsledků, ale...
Pokud si parta puberťáků nahrává svého učitele a pak pověsí někam na internet video s jeho vzteklým výstupem, kroutíme hlavou nad touto generací. Když bulvár otiskne fotky postarší herečky nahoře bez pořízené na mobil kdesi u moře, milion čtenářů to ocení. Nejsou výrony opovržení nad metodami některých britských novinářů, nad jejich využíváním odposlechů, nad poněkud amatérsky skrytými kamerami v tuzemsku, či nakukování oknem do nemocničních pokojů jenom poněkud obskurní společenskou hrou, která konec konců pouze zakrývá, že podstatné části lidí je to už celkem jedno? Že pokud taková nebo onaká metoda vede k výsledku, tedy k odsouzení korupčníka nebo k získání zprávy, kterou všichni chtějí číst, pak je sama metoda obhájena?
Dnešek je okamžikem, kdy stojí za zamyšlení, zda se nenecháváme až příliš fascinovat světem odposlechů, průnikem do soukromých životů a zda nás nenechává až příliš klidným, že přestává existovat intimita.
Nevím, třeba je to vlna, která zase přejde. Třeba bude za deset nebo patnáct let metoda odposlechu nebo průniku do osobních informací zase vyhrazena pro velmi výjimečné případy, třeba si milion lidí demonstrativně nekoupí noviny, které budou na titulní straně používat podloudně získaný záběr. Nebo se tou dobou naopak naprosto smíříme s tím, že soukromí je historický přežitek, který se z vyspělých zemí vytratil na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století a budeme se kochat záběry miniaturní kamery umístěné přímo v pisoáru šatny fotbalového klubu. Případně vzpomínat na dobu, kdy se několik zpátečníků z Úřadu pro ochranu osobních údajů snažilo společnosti vysvětlit, že soukromí je také určitá hodnota, o kterou není dobré přijít.
Dneska bychom si ale mohli dát alespoň na minutu nebo dvě tu chvilku, kdy si každý v duchu řekneme, co bychom raději.
