Proto by neměla být stíhána ani komunistická poslankyně Marta Semelová a neměla by být stíhána dokonce ani za hlásání tak nehorázných nepravd, jaké vyslovila nedávno ve vysílání České televize o procesu s Miladou Horákovou. Ostatně tato žena neřekla podobné věci poprvé, její nostalgické vzpomínání na hodného Klementa Gottwalda a idylické časy Jáchymova jí zařadily mezi zkušené popírače stalinistických represí. Ve skutečnosti je Semelová ze stejného těsta, jako popírači holokaustu a ani lepší ani horší, prostě naprosto stejná. Mezi Ernstem Zündelem, Rogerem Garaudym, Davidem Irvingem a Martou Semelovou není žádný rozdíl. Snad jenom ten, že minimálně Garaudy byl a Irving je podstatně sečtělejší.
Přesto myšlenka není čin. Svoboda slova by měla platit i pro případy tak otřesné, jakým je tato poslankyně. Občanská práva jsou vzácná a křehká, svoboda slova je vyšší hodnota než to, jakým způsobem může slovo ranit.
Jinou věcí je, jak by se měl k této ženě chovat zbytek společnosti. Měli by si poslanci demokratických stran, když ji potkají v parlamentu, odplivnout nebo by ji měli pozdravit? To je totiž správná otázka – nikoliv to, zda zakázat nebo nezakázat komunistickou stranu, nebo zda soudit či nesoudit nějakého pomatence za popírání holokaustu potažmo stalinských represí. Neustálá diskuse o tom, jak a zda zatočit s komunistickou stranou stále více prozrazuje, čím vlastně tato diskuse od počátku je – totiž pouhou kouřovou clonou faktu, že jsme příliš nedůslední, líní a zbabělí na to, abychom lidem typu paní poslankyně Semelové dali najevo, že jejich názory je řadí mimo slušnou společnost.
Potíž není v existenci komunistické strany. V takové nebo onaké podobě existují podobné partaje ve všech demokratických zemích a to z prostého důvodu: jisté procento lidí přitahují, jisté procento lidí jim věří a jisté procento lidí dokonce věří v komunismus, Marxe, Engelse i Lenina. Je banální opakovat, že zákazem strany a dokonce zákazem myšlenky ještě nikdy nebyla žádná idea poražena. Zákaz je řešení líné společnosti, která má spoustu jiné zábavy, než se hádat s komunisty nebo neonacisty.
Po pravdě je zákaz v podstatě komunistické řešení. Připomíná to poměrně častý a rozšířený pocit, že „by se na to měl udělat zákon“. Mizí poklopy z kanálů? Půlka města se ptá, jak to, že na tohle není nějaký zákon, který by tomu zabránil. Samozřejmě, že nikdy žádný zákon nezachrání poklopy od kanálů. Ale mnoho lidí v to doufá a těší se, že jednou v parlamentu zasednou konečně ti opravdu chytří poslanci, kteří takový zákon vymyslí. A vždycky, když se objeví nějaká neonacistická vlnka nebo lidé jako poslankyně Semelová začnou o něco více hlásat svoje názory, přijde nápad jim to zatrhnout nějakým pořádným zákonem.
Ve skutečnosti by k pacifikaci takových, jako je paní poslankyně Marta Semelová, daleko lépe posloužilo, kdyby si před ní více lidí odplivlo, třebas jen obrazně. Ve skutečnosti je ale tato poslankyně navolena do dvou výborů Poslanecké sněmovny, přičemž jeden řeší vzdělávání a druhý sociální politiku. Tak o čem to tady hovoříme?
