V první řadě si bývalý trenér stěžuje na to, že pracoval pod velkým tlakem médií. V takovém případě si měl ovšem vybrat jiný sport. Třeba curling. Vždyť naši reprezentanti se v tomto sportovním odvětví provozovaném rovněž na ledě opět neprobojovali na olympiádu, média však tuto skutečnost neřeší. Jsem si jist, že pokud na příští olympiádu curleři i jenom postoupí, stane se trenér opěvovanou osobností. Na druhou stranu, rozhodnu-li se trénovat hokejovou reprezentaci země, která během posledních dvaceti let získala šest titulů mistrů světa a vyhrála olympiádu, měl bych s tlakem na svou osobu počítat. Úspěchy totiž zavazují. A pokud si to reprezentační trenér neuvědomuje, je něco špatně.
Pan Hadamczik se dále rozčiluje, že média zpochybňují jeho odbornost a systém. Argumentuje tím, že když před třemi lety skončil jeho tým na MS třetí a vyhrál z deseti utkání devět, bylo z hlediska novinářů v pořádku. Bohužel, letos na olympiádě ovládli naši reprezentanti z pěti zápasů pouze dva. Člověk nemusí být zrovna brilantní matematik, aby dokázal vyhodnotit, že srovnání toho, co se událo v květnu 2012 a únoru 2014, je z výsledkového hlediska nesrovnatelné. Navíc - řekněme si to rovnou - mistrovství světa a OH jsou dvě různé soutěže. Navíc sám trenér připustil, že čtvrtfinále je vždy hranou úspěchu. Zároveň tak uznal, že na dvou velkých akcích po sobě prostě neuspěl. Osobně v tom nevidím žádnou tragédii, prohry ke sportu patří. Proč ovšem vinit z neúspěchu mého a mnou vybraných hráčů „nenávistnou atmosféru, vytvořenou médii“? Ostatně, před loňským mistrovstvím světa, se žádná mediální štvanice na trenéra nekonala. Přesto jeho výběr porazil Dány až na nájezdy, postup ze skupiny (!!!) zachraňoval v posledním utkání s Norskem a ve čtvrtfinále nestačil podruhé na Švýcary. Sám trenér Hadamczik se tenkrát nechal slyšet, že i když vyčerpal všechny možnosti, bere turnaj jako osobní neúspěch. Ten přišel i letos. Nebylo proto lepší odstoupit po zápase s USA (mimochodem, v následujících dvou zápasech nedali Američané, kteří nás rozebrali do posledního šroubku ani gól a naopak šest inkasovali) a nevést dále vlastní, vzhledem k tristním výsledkům na kluzišti předem prohranou válku s médii? A pak svou rezignaci oznámit na vlnách rozhlasové stanice, která je k doslechu jen v okruhu trenérova trvalého bydliště.
V úvodu jednoho z článků Alois Hadamczik tvrdí, že mohl dávno trénovat nějaký klub v Rusku a mít desetinásobek platu. Teď má volné ruce. Přeji hodně štěstí! Jenom pozor na mediální tlaky - v Rusku jsou také silné a ostré žurnalistovo pero často dříve střílí, než se zeptá.
