Bylo by dobré, aby se poptali také občanů, zda v této věci cití "shodu".
Zmínění pánové došli k tomu, že výstavba národního klenotu vyjde daňové poplatníky "přibližně" na tři miliardy korun. Jaký je ale vlastně osud slova "přibližně" v českých krajích? Hokejová aréna stavěná Sazkou (abychom mohli pořádat MS v hokeji) měla stát "přibližně" 1,5 miliardy korun a vyšla na slušných sedm miliard. Tunel Blanka měl přijít "přibližně" na 25 miliard a zatím se turbo na taxametru blíží 37 miliardám a to není konec.
Jak poté pan ministr školství (a také tělovýchovy a sportu) poznamenal, stát hodlá ročně investovat do projektu 300 miliónů korun, což jsem si vysvětlil tak, že projekt zdědí i další vlády. Tedy se to s námi potáhne.
Podívejme se na některá "fotbalová", ale nikoliv "přibližná" fakta.
Máme v současné době tři stadióny splňující kritéria pro pořádání utkání Ligy mistrů (hlavní soutěž, nikoliv předkola: jsou to Letná a Eden v Praze, Doosan Arena v Plzni). V Edenu se dokonce loni hrálo finále Superpoháru Bayern Mnichov - Chelsea. Ale stadion s kapacitou 30 000 míst nutně potřebujeme! Důvod? Možnost ucházet se o pořádání ME.
Vzhledem k tomu, že jsem se bez fotbalového Národního stadiónu doposud obešel a pro tři miliardy ze státního rozpočtu bych našel vhodnější uplatnění, začal jsem se pídit po dalších číslech. To my ekonomové máme takový hloupý zvyk, že ty krásné představy porovnáváme s fakty. Tedy jak moc patříme mezi fotbalové národy? Loňská průměrná návštěvnost na zápasech Gambrinus ligy činila 4 565 platících diváků. Nejvíce se v průměru chodilo na Spartu (10 137 diváků), nejméně na Duklu Praha (1 905 diváků). Největšímu zájmu diváků se těšil zápas Sparta – Slavia (19 410 diváků), nejméně fotbalu chtivých jedinců dorazilo na utkání Mladá Boleslav – Teplice (847 diváků). Nevím, jak vy, ale já si národ propadlý fotbalu představuji trochu jinak. Mimochodem, dočetl jsem se, že anglický fotbalový svatostánek Wembley je mimo potřeb reprezentace využíván k domácím pohárovým soutěžím. Představa, že by se 2 285 diváků, kteří navštívili poslední finále Poháru České pošty, tedy obdoby anglického FA Cupu, „mačkalo“ na Národním stadiónu pro 30 000 lidí, mi přijde velmi úsměvná, přesněji řečeno, groteskní.
Nicméně, pojďme dále. Jak vyplývá z názvu, měl by Národní stadion sloužit potřebám naší reprezentace. Pokud by mělo platit pravidlo, že se fotbal hraje pro lidi, naše současné stadióny zájmu českého fanouška bohatě vystačí. Za poslední tři roky jsme totiž doma odehráli jedenáct zápasů. Ani jednou nepraskal žádný fotbalový (svato)stánek ve švech. Letnou loni nevyprodali ani čtyřnásobní mistři světa z Itálie, utkání navštívilo 18 235 diváků, což se rovná 90% kapacity. Ještě méně diváků přišlo v roce 2011 na úřadující světové šampióny ze Španělska.
Kromě toho si musíme přiznat, že český fotbal dílem výkonnosti hráčů, dílem neschopnosti našich fotbalových diplomatů, světovou elitu garantující alespoň solidně zaplněný dům, rozuměj stadión, jaksi netáhne. V posledních sezónách hráli naši reprezentanti na domácí půdě přátelská utkání s Maďarskem, Finskem, Slovenskem, Kanadou a Norskem. Nic proti těmto týmům, do kategorie diváckých a marketingových taháků je lze ovšem řadit jen stěží. Proto považuji „přibližnou“ investici tři miliardy korun za zbytečnou. Za takový národní fotbalový nesmysl.
Ale když už by pánové opravdu zoufale hledali využití třech miliard korun, pak by se jistě daly postupně utratit na podporu žákovského a mládežnického fotbalu, na prosazení této hry jako zbraně proti drogovým závislostem a na řadu podobných velmi užitečných aktivit. Z pár let možná díky tomu vyroste opravdu silná fotbalová generace, která do ochozů potáhne davy a stadiony přestanou stačit. Pak nastane chvíle na vybudování velkého stadionu a klidně ho můžeme nazvat Národním fotbalovým chrámem.
