Kdysi to udělala Itálie. Započítala do svého HDP (zjednodušeně řečeno) obrat mafie. Jediné, čeho tím Italové dosáhli v rovině hmatatelných výsledků, byl požadavek Evropské unie na vyšší příspěvek do společné kasy, protože ten se počítá jako díl z HDP a v dané době někdy před dvaceti či dokonce více lety byl systém nastavený podstatně jednodušeji. Dneska již není problém šedou (nezdaněnou) ekonomiku a ani kriminální obrat do oficiálních čísel o HDP započítávat bez těchto v podstatě humorných dopadů. Italský pokus vylepšit obraz země započítáním mafie mezi ekonomické subjekty přitom nebyl jenom nějakým výkřikem a zábleskem preciznosti. Měl především snížit poměr dluhu k národnímu produktu. Což by zlevnilo peníze pro vládu. Investoři však na špek neskočili, to jenom evropský byrokrat se o svůj podíl přihlásil.
Od té doby uplynula již pořádná doba a mezinárodní doporučované standardy zahrnují nyní mezi složkami, které mají být propočítány a zahrnuty do HDP, opravdu právě prostituci, drogový trh (především kokain), pašovaný alkohol a tabák. Ale otázka po smysluplnosti takového kroku stále zůstává, i když efekt „italské pravdomluvnosti“ již nehrozí.
Britové se nyní rozhodli následovat některé jiné státy a postupně do svých statistik dopočítat právě prostituci a drogový trh, takže kromě tradičního nezdaněného trhu s tabákem a s alkoholem bude konečné číslo o objemu domácí ekonomiky zase o něco reálnější. Se vším všudy se zvýší o nějakých 33 nebo 35 miliard liber, z toho na prostituci a kokain připadne asi deset miliard a to všechno ve stavu roku 2009 (neboť za tento rok jsou nyní propočty zpětně dělány).
Ve skutečnosti je započítávání nezdaněné ekonomiky poměrně zbytečné a z hlediska srovnávání zemí i z hlediska hospodářské politiky má spíše matoucí smysl. A to hned z několika důvodů. Za prvé klíčovým faktem jak šedé tak i kriminální ekonomiky je, že zde není zdanění. Tedy tato ekonomika nepřispívá nijak do veřejných financí. Kdyby nějaký politik chtěl operovat s tím, že míra zdanění je vlastně nižší než udávají statistiky „předmafiánské“, je to poněkud zavádějící. On by stát tuto oblast velmi rád zdanil a hned by to udělal, kdyby věděl, jak na to. Pro poměr vládního nebo státního dluhu k HDP také nemá „mafiánské“ pojetí smysl. Jaký význam má dalších deset nebo třicet nebo pětatřicet miliard liber (či třeba 300 miliard korun – to je vedlejší) pro možnost dluh umořovat? Nulovou, právě proto, že z této ekonomické činnosti nejsou pro stát žádné skutečné výnosy, tedy nijak se nezlepšuje jeho schopnost platit závazky. A tak dále.
Ve skutečnosti jsou hrátky s oním domácím produktem „s mafií nebo bez mafie“ vlastně bezvýznamné a jediný jejich smysl je, že se během nich statistici alespoň pokusí odhadnout obrat různých odvětví ekonomiky, která nejsou zrovna standardizovaná. Z národohospodářského hlediska to je zajímavá, ale jen těžko použitelná vědomost. Nicméně znalost obratu prostituce nás – když nic jiného – vede k úvaze, zda se tuto oblast nepokusit zdanit. A podobně u drog. Nebylo by jednodušší je legalizovat, zdanit a znechucovat konzumentům místo jejich kriminalizace raději skrze vědomí, že svou spotřebou přispívají státu, politikům, establishmentu a dalším nesnášeným skupinám? Podobně platí, že pokud víme, o kolik přicházíme na tabákové dani, je to alespoň motivace ke snaze o omezení tohoto byznysu. Včetně úvah, zda je správnou cestou nekonečný růst spotřební daně, který v určitém měřítku vede k větší lákavosti pašování těchto produktů a k obcházení daně.
Nicméně je zvláštní, že Evropa si s oblibou hraje s těmito intelektuálními zapeklitostmi, jako je vliv drog a prostituce na HDP, ale pouze velmi neochotně se dívá na skutečně podstatné problémy. Třeba na nemalé potíže se správou daně z přidané hodnoty v kontinentálním rozměru. Přitom úniky na DPH jsou pro veřejné rozpočty velmi pravděpodobně daleko podstatnější, než celý byznys s láskou za peníze.
