Příběh poslance sociální demokracie Stanislava Humla a jeho názoru na lidskou špinavost či nešpinavost Petry Kvitové je svým způsobem fascinující. A to opravdu z několika rozličných důvodů.
Zaprvé je tu tvrzení pana zákonodárce (no potěš!), že sdílení nějakého textu a pochvalné reakce na něj i s prohlášením, že „lépe bych to ani nevyjádřil“, není to stejné, jako se vyslovit osobně. Jestliže někdo uprostřed Václaváku bude do megafonu křičet „Poslanec Huml je lidská špína“ a já budu stát vedle a do druhého megafonu křičet: „Svatá pravda, líp bych to neřekl“, tak přece říkám, že poslanec Huml je lidská špína. Ta slova nemusím pronést osobně. (Přičemž je zajímavé, že ten úplně původní text není zdaleka tak ostrý, jak komentář k němu, který pan poslanec sdílel.)
Zadruhé je tu primitivní lživost. Popírat něco, co řeknu i v rozhlase a co na vlastní uši slyšely tisíce nebo desetitisíce lidí, co existuje na záznamech, to je prostě hloupé. Lidsky i politicky. Viz tvrzení pana poslance, že nikdy neřekl nic o zbavení občanství – přitom v rádiu Impuls tuto myšlenku nedlouho předtím vyslovil naprosto jednoznačně.
Zatřetí člověka musí fascinovat představa, že pokud se v nějakém lejnu rejpu a šlapu do něj, tak přestane smrdět a z lejna vznikne zlatý myšlenkový poklad. Nejlepším, co mohl pan poslanec onehdá udělat, když na svém facebookovém profilu sdílel text jiného autora obsahující ony intelektuální perly o „lidské špíně“ a odebrání občanství, bylo se co nejdříve omluvit a uznat, že podpora malosti a hlouposti se rovná malosti a hlouposti. Pan poslanec Huml je jiného názoru a snaží se nás přesvědčit, že ona „lidská špína“ je podle něj vlastně fajn holka k zulíbání a o odebírání občanství by on nikdy ani náznakem nepřemýšlel. Má nás všechny pan poslanec za naprosto nesvéprávné idioty? Zjevně.
Začtvrté by bylo dobré panu poslanci říci, že Petra Kvitová se v této zemi poměrně často dlouhodobě připravuje, trénuje tu, řada lidí pro ni pracuje. Špičkový tenista je v podstatě tak trochu jako menší továrnička, i když Petra Kvitová daní v Monaku, naprosto nesporně jde z jejích peněz do české státní pokladny stále opravdu hodně prostředků. Jistě mnohem více než z nezdanitelných náhrad pana poslance. Jenom na okraj, zrovna toho poslance, díky jehož neutuchající aktivitě nebude moci policie odtahovat auta poslanců, ani když se postaví na místo pro invalidy nebo do prostředku ulice. Ostatně otevření možnosti pro absolutní svévoli poslanců a vyhrožování odebráním občanství má k sobě daleko blíže, než se zdá.
Z toho plyne zapáté. Výrok pana poslance ukazuje styl myšlení, který je blízký mnoha politikům (a nikoliv nutně pouze levicovým, na pravici je podobné myšlení téměř stejně časté), totiž že stát je nad občanem a je mu v každém případě nadřazen. Je potřeba si připomínat, že stát jsou naopak občané, oni ho tvoří a oni ho financují. Včetně platu pana poslance a to i v oné pro něj jistě šťastné době, kdy byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a kdy tenistům a stovkám tisíc dalších lidí žijících v zahraničí stát opravdu občanství odebíral. To byly času, že pane poslanče?
Probouzení nízkých závistivých pudů ve veřejnosti je zločin. Nikoliv v trestněprávním smyslu slova, samozřejmě pouze v rovině sociální. Je to ukázka zvláště nebezpečného stylu populismu. A je překvapivé, že se s tím sociální demokracie není schopna vypořádat rázněji, než několika nemastnými neslanými slovy.
