Jen velmi rychle podstata současného stavu. Cestovní kancelář musí být pojištěna, sjednaná pojistka (výše pojistného plnění) nesmí být nižší než 30 procent plánovaných tržeb, které v dané sezóně kancelář předpokládá přijmout. Mnohokráte se ukázalo, že cestovní kanceláře tak poněkud podvádějí a pojišťují se na nižší sumy. Například kancelář Honza service si sjednala pojistné plnění ve výši 1,7 milionu korun, po jejím krachu se ale objevily náklady na repatriaci a oprávněné požadavky klientů na vyplacení 4 milionů korun. Česká podnikatelská pojišťovna tak poslala klientům zhruba třetinu toho, co zaplatili za neuskutečněné zájezdy. To je jistě neuspokojivý stav, ale na odpovědných osobách z cestovky (on i museli vědět, že dělají podfuk) si v daném právním stavu nikdo nic nevezme.
Na pojišťovně také ne. Sjednané pojistné plnění musí být vždy konkrétní, to je dáno zákonem o pojišťovnictví, takže pokud je pojistka na 1,7 milionu, pojišťovna vyplatí 1,7 milionu korun. Kdyby bylo plnění sjednáno na 5 milionů, pokrylo by v daném případě ze sta procent všechny požadavky. Cestovní kancelář by ale místo nějakých 35 tisíc korun za pojištění na sezónu zaplatila kolem 100 tisíc. Kvůli těmto ušetřeným 65 tisícům nedostali klienti Honza service svoje peníze.
Pak je zde na stole odpovědnost za to, na jakou výši plnění je pojistka sjednána. Primárně je odpovědnost na cestovní kanceláři – těžko může někdo jiný znát plán tržeb v dané sezóně. Teoreticky mohou pojišťovny kontrolovat účetnictví cestovní kanceláře a odmítnout příliš nízkou pojistku, ale v praxi je to neřešitelné a navíc právně ve stávajícím zákoně minimálně nedostatečně ošetřené. Ve skutečnosti totiž pojišťovna vždy vychází z podkladů, které jí předá zájemce o pojištění. Ten ručí za jejich správnost. Kdyby věc stála tak, že se pojišťuje na základě minulých tržeb a pravidlo bylo zvýšeno například na minimálně 50 procent těchto tržeb, bylo by to zase jiné. Ale zákon je takový, jak ho stát udělal.
A nyní přichází novela zákona o cestovním ruchu, která má platit od ledna příštího roku a byla schválená vládou. Navrhuje se zde minimální pojistné plnění jeden milion korun za autobusové zájezdy a čtyři miliony za letecké, avšak v podstatě by platilo, že pojistné plnění ze strany pojišťoven je omezené až výší skutečně vyplacených náhrad. Minimální pojistky odmítají cestovní kanceláře, neomezené plnění pojišťovny.
Požadavek minimálního pojistného má oporu například v německé praxi. Samozřejmě je pro miniaturní cestovky, které dělají několik málo zájezdů ročně, děsivě drahý, možná i likvidační. Ale to by se snad i dalo ošetřit. Představa neomezeného plnění je ale absurdní. Žádná pojišťovna na něco takového nikdy nemůže přistoupit. Už při zavádění pojištění před dvaceti lety byl problém „ukecat“ pojišťovny, aby do této oblasti šly za současných podmínek. Myšlenka, že by na sebe jakýkoliv soukromý subjekt vzal nedefinovatelnou absolutní záruku za škody způsobené klientům, je – mírně řečené – idiotská.
Zákon putuje z vlády do parlamentu. Tam k tomu pojišťovny jistě řeknou svoje, vůbec bych se nebál, že by poslancům neuměly tlumočit svůj názor. Ale v posledních měsících se zde často dříve řeže, než se měří. Ministr financí necelých 24 hodin po výměně členů orgánů v karlovarském hotelu Thermal oznámí, že měl špatné informace a dojde k dalším výměnám. Ministryně spravedlnosti podepíše tak zoufalou vyhlášku o advokátních tarifech, že to naprosto mění možnosti prosazení spravedlnosti v zemi. A tak dále, podobných případů bychom našli mnoho. Takže by nebylo ani moc překvapující, kdyby v té další sezóně nepojišťoval cestovní kanceláře soukromý sektor, ale kdyby za jejich hospodaření ručil v nějaké podobě stát.
Chybu to má v podstatě jedinou. Bude to špatně a následky zaplatí daňoví poplatníci.
