Je to hodně viditelný nápad, ale pouze jeden z mohutné přehršle. V řadě zemí EU jsou ženy povinně dosazovány do řídících rad firem (kterým popravdě dosti často poklesne tržní kapitalizace), stále častěji tento „boj za rovnoprávnost“ dostává rozměry kafkovského románu, kde se už nikdo neptá žen, co vlastně chtějí.
Ve skutečnosti nejlépe věci fungují, pokud se o nich mluví, diskutuje, pokud se posouvají vlastní dynamikou a pokud se mění přirozeně. Podle posledního průzkumu tvoří v nejvýznamnějších českých firmách ženy 30,07 procenta manažerů. V roce 2009 to bylo 22,22 procenta. Což je celkem slušný posun. Bez kvót.
Mám v zásobě další čísla. V zemi je nyní 290 tisíc podnikatelek. Oproti roku 1994 je to dvojnásobek a ženy tvoří v této kategorii více než 33 procent. Jinými slovy je každý třetí podnikatel v zemi žena. Průzkumy říkají, že tyto dámy jsou spokojenější se svým životem než ženy – zaměstnankyně. Není divu, když si o svých věcech mohou rozhodovat samy. Podnikavost žen se také projevuje bez kvót. Což je pro někoho možná šokující.
Takových dat je možné sesbírat více. Ukazují přirozenou vlastnost společnosti v demokratickém prostředí, totiž nalézání přirozené rovnováhy.
Ale jsou tu i další čísla, která jsou vážná. Vidíme značné rozdíly mezi platy žen a mužů ve stejném postavení – tady jde o více než patnáct procent. A podstatně větší je rozdíl absolutní, kde jsme na hladině rozdílu skoro třicet procent (to je údaj bez rozlišení postavení, prostě průměrná mzda zaměstnankyň vůči zaměstnancům – mužům). Zajímavý je vývoj. Na začátku pracovního života je průměrný plat dosahovaný muži dvacet procent nad ženami, ve středním věku mezi 35 a 45 léty dosáhne rozdíl skoro padesáti procent, aby se na sklonku profesní kariéry dostal zase na dvacet. Co to ukazuje? Především vliv mateřství. Což je na jednu stranu objektivní skutečnost, kterou ani super genderově vyrovnaná společnost nemůže nikdy eliminovat (pouze výměnou za vyhynutí druhu, což je ale cena poměrně vysoká, řekl bych), na stranu druhou ale nelze tento výkyv přejít pokrčením ramen.
Zjevně je tu velký prostor pro vytváření vhodných možností, které ženám umožní lepší kompromis mezi dětmi a kariérou. Ale – a to je hodně důležité ale – demograficky nás nedrží nad vodou úspěšné manažerky nebo dravé prodejkyně, které nemají žádné nebo mají jedno dítě ve čtyřiceti letech. Demograficky nás (pokud odmyslíme poněkud nepřizpůsobivé skupiny obyvatel) drží nad vodou konzervativní matky se zástupem capartů. Z národohospodářského hlediska by musela být ona manažerka opravdu absolutní génius, aby byl její vliv na HDP i s tím jedním dítětem pozitivnější, než vliv rodiny se třemi a více dětmi (samozřejmě je tu řeč o dlouhém horizontu třeba čtyřiceti nebo padesáti let). Militantní feministky a genderové aktivistky jsou podobně hloupé, jako machističtí muži: obě skupiny berou ženám právo na vlastní rozhodování. Žena má stejné právo jít po své kariéře jako husa po flusu a stejné právo mít mnoho dětí a věnovat se rodině. A jako ekonom pouze na okraj dodávám, že druhá možnost je dlouhodobě národohospodářsky lepší.
Je tu ještě jeden aspekt věci. Aby se některé kvóty obhájily i jinými argumenty, než samotnou nutností rovnosti (což je argument nekonečně prázdný), přicházejí „znalci“ a „odborníci na genderové otázky“ s tvrzením, že ženy v politice a managementech musí být, protože v sobě geneticky nesou klid a odpor k riziku. Nehledě na absurditu postupu, kdy snaha o vymazání důsledků rodových odlišností je obhajována argumentem založeným na existenci rodových odlišností, je to ve skutečnosti nesmysl. Akcionáři Hewlett-Packard dodnes s láskou vzpomínají na klidnou a nerizikovou éru Carly Fioriony, díky které mají na krku společnost Compaq a po více než deseti letech ještě stále podstatně nižší tržní kapitalizaci, než před příchodem této manažerky.
