Česká politika se utápí v tom, zda se přikloní ke Kyjevu nebo k Moskvě. Političtí exoti, jako je třeba poslanec Stanislav Huml nebo vyměňovač stran a vyměšovač myšlenek Jiří Vyvadil, se snaží agitovat pro Moskvu. Ekonomický exot profesor Zelený tvrdí, že bez Ruska nebudeme mít nikdy hospodářský růst. (Na což se dá říci v jednom šiku s otcem národa Palackým jediné: „Rostli jsme před Putinem, porosteme i po něm“)
Proti tomu je zde „ochrana demokracie“ prezentovaná bývalým ministrem zahraničí Schwarzenbergem a částí opozice. Těžko říci, jakou demokracii chránit ve sporu mezi Ukrajinou a Ruskem, což obojí jsou země zcela nesporně vzdálené principům demokracie podobně, jako Uganda či Pobřeží slonoviny.
Vládní strany se plácají mezi oběma extrémy a premiér Sobotka s ministrem zahraničí jsou zároveň proti přítomnosti Ruska na Ukrajině a zároveň proti sankcím, přičemž ale není jasné, jak by cíle vystrnadění Ruska z Ukrajiny chtěli dosáhnout jinak, než alespoň zmíněným prostředkem.
V kostce lze říci, že krize na Ukrajině odhalila vážný problém české politiky. Jsme v oblasti zahraniční zcela bezpohlavními bytostmi, které (zdá se) doufají v intelektuální sebeoplodnění. Avšak zázraky se nedějí a naše stanovisko je asi takové, že Moskvě potvrzujeme naší tradiční měkkost a lehkou demenci, což z nás dělá potenciální cíl dalšího podrývání. Pro Brusel jsme zase nečitelní, Poláky a další východoevropské země, které tradičně „patří do ruské sféry vlivu“, jak by to s laskavým pochopením pro velmocenské choutky řekl takový exposlanec Vyvadil, jenom podrážíme.
Nikde neběží základní diskuse o klíčové otázce: Považujeme Rusko za nebezpečný stát ve stádiu expanze? Pokud si oficiálně odpovíme „Ne“, pak bychom měli odvolat náš souhlas se sankcemi a začít posílat na východ Ukrajiny humanitární pomoc. Měli bychom diplomaticky podporovat Rusko a kritizovat pobaltské státy či Polsko za zbytečnou eskalaci vášní. Ale pak to dělejme důsledně, ať má tato politika nějaký užitek někam směřuje. Ve skutečnosti je asi toto stanovisko ČSSD i ANO a další politické reprezentace. Je to postoj legitimní, jenom škoda, že ho vláda nemá odvahu formulovat jasně, protože by pak bylo možné o něm alespoň diskutovat. O nynější bezpohlavnosti totiž v podstatě mluvit ani nejde, tak je rozplizlá.
Jestliže si ale odpovíme „Ano“ a řekneme si, že Rusko je nebezpečný agresor, pak je tu těžká otázka číslo dvě. Kde se zastaví, pokud se mu nepostavíme nyní? Bude pokračovat do Estonska, Litvy a Lotyšska? Převezme ruské minority v Kazachstánu případně Uzbekistánu? Připojí zpět do „vlasti“ Bělorusko a Moldávii? Co Bulharsko a Rumunsko, Slovensko či Polsko, Finsko... A Česká republika? Jestli zni naše odpověď na otázku nebezpečnosti Ruska „Ano“, potom je třeba konat rychle a rázně, a ekonomické sankce nemohou stačit. Protože zkušenosti říkají, že každý agresor, který postupuje bez zásadního odporu, pokračuje stále dál.
Je to těžká volba. Naše historická zkušenost s Ruskem je velmi špatná. Ale na druhé straně platí, že historie není matka budoucnosti, matkou budoucnosti jsou jenom a pouze nynější rozhodnutí a nynější kroky. Historie je vzhledem k budoucnosti jenom soubor emocí. Potíž je v tom, že není možné být a nebýt těhotná zároveň, stejně není možné mít současně pochopení pro Rusko v právu a zároveň Rusko nebezpečné. Je buď jedním, je tedy buď přítelem, nebo je tím druhým, čili agresorem. Není nic mezi.
A nás, stejně jako Evropskou unii a Spojené státy a celou euroatlantickou civilizaci čeká rozhodnutí, zda je Rusko kamarád v boji s islámským terorismem nebo nebezpečný predátor na lovu.
