Čeští středoškoláci vidí jako největší společenský problém současnosti soužití s Romy. Chybu vidí na straně Romů. Určitou část společnosti, které bývá někdy poměrně hloupě říkáno „pražská intelektuální kavárna“, to dost pobouřilo a objevila se varování před nebezpečím rasismu.
Ve skutečnosti na celé věci není rasistického vůbec nic nebo téměř nic. Společnost Člověk v tísni, která průzkum uskutečnila, hovoří o nebezpečí stereotypů, když si mladí vytvářejí názor na základě dílčí zkušenosti podprahově podporované masovými médii a internetovou komunikací. Ve skutečnosti je potíž jiná – i když stereotypy v ní hrají velkou roli.
Stereotypy jsou ošidná věc. Přesuňme se na okamžik do USA, tam o tom něco vědí. Můžete být nejlepší student Yale nebo Harvardu, ale když budete měřit 195 centimetrů, vážit sto kilo, hodíte na sebe mikinu, kapuci na hlavu, kalhoty s rozkrokem u kolen, klátivou chůzi proložíte občas boxerským poskokem a patřičným úhybným manévrem těla spolu s prací rukou, na krk si dáte půl kila kočičího zlata a vydáte se do dobré čtvrti pokřikovat machisticky na místní dámy a převracet popelnice, dost výrazně zvýšíte pravděpodobnost, že vás seberou. Pokud budete černoch nebo hispánec, koledujete si o postřelení a v nejhorším zastřelení. Proč? Stane se to proto, že všichni v té čtvrti jsou rasisté? Vůbec ne. Stane se to proto, že naplníte určitý předpoklad toho, jak vypadá nebezpečný člověk.
Všichni ve svém chování vycházíme ze vzorců a modelů. To, co vidíme a slyšíme, to jsou jen zlomky reality. Zbytek nám mozek doplňuje na základě zkušeností. Nemohu si pomoci, ale když v jednu ráno potkám na Žižkově trojici přiopilých Romů kolem patnácti nebo sedmnácti let, budu to pokládat za nebezpečí. Kvůli tomu jsem snad rasista? Neřekl bych. Když potkám tři Vietnamce, tak takové nebezpečí pociťovat nebudu. Maximálně mne napadne, zda jim rostlinky v pěstírně prospívají. Což je samozřejmě také modelová úvaha.
V každé společnosti je určitá rasistická složka ve smyslu biologického rasismu. Většina lidí však rasistická v principu není, ale jedná a myslí na základě předpokladů. Důležité je, nakolik se tyto předpoklady zakládají na faktech, tedy nakolik jsou racionální, a nakolik se zakládají na umělé realitě vytvořené z nepravd a polopravd. Bohužel, v případě romské populace je do značné míry faktem, že jde o racionální předpoklady. To ale zároveň není žádné absolutní potvrzení jejich platnosti dokonce ani většinové platnosti. Tím je řečeno, že společnost citlivě pracuje s pravděpodobností.
Hloupé na tom je, že stejně jako se celé generace mladých amerických černochů vizuálně ztotožňuji se vzory s násilnicko-machistickými znaky (přičemž ztotožňující se jednotlivci mohou být klidně citlivými básníky), tak se celé generace českých Romů ztotožňují s podobně vnějškově a vizuálně agresivně definovanými vzory. Já tady opravdu nechci řešit, nakolik může společnost za to, že jiné vzory nemají. Konstatuji fakt, že tomu tak je.
Chápu české středoškoláky a souhlasím s tím, že pokud se podíváme k nám domů, tak soužití s Romy je největší společenský problém. A co se stereotypů týká, tak možná si je vytváříme tak trochu ve většinové společnosti sami, ale – vážení Romové mne jistě omluví – především se na jejich vytváření podílí menšina sama.
