Alergici to jistě mají těžké a zcela nesporně jich přibývá. To je fakt, který nelze přehlédnout ani ho nechat jen tak. Jenže zatěžovat jakoukoliv prodejnu v zemi tím, aby u krabího salátu upozorňoval na fakt, že může obsahovat korýše, nebo u housky, že obsahuje lepek, to je prostě absurdní. Pokud je někdo alergický na oxid šiřičitý, asi si nedá bažanta na víně a vyhne se (jak šokující) i dvojce bílého k obědu. Udělá to, protože ví, jak se má chovat a co simůže dovolit.
Samozřejmě máme mít naprostý ohled na spoluobčany, kteří mají problém s alergiemi, ale je absurdní kvůli tomu zatěžovat tisíce a spíše vlastně desítky tisíc provozovatelů restaurací s tím, aby měli na pultech a jídelních lístcích vypsané, že to a to může obsahovat stopové prvky buráků (což je zvláště obvyklé u burákového másla). Ony jsou to totiž informace, které každý alergik zjišťuje prostým dotazem u obsluhy. Takže se například zeptá, jestli v té „číně“ nejsou buráky, jinými slovy zjistí, co „do toho vlastně dávají“. V podstatě to tak lidé řší - dejme tomu - stovky let. Mají od toho pusu a uši. Je fakt, že v řadě restaurací nebo spíše hospod působí obsluha téměř negramotným dojmem, ale pokud to tak je, asi tam nebudou stejně schopni poskytnout informaci ani písemně. Ostatně – rozumný člověk do takového podniku nejde, že?
Představa venkovského krámku s třiceti uzeninami, saláty či salámy a se štítky u každého „obsahuje lepek“ nebo „obsahuje vejce“ a s rybím salátem opentleným ujištěním, že „obsahuje ryby“, je vlastně roztomilá, protože to vypadá jako vtip. Tedy pokud by výsledným zjištěním u rybího salátu nakonec nebylo, že žádné ryby neobsahuje, ale to je přece jenom „za roh“. Alespoň u celerového salátu ale můžeme předpokládat, že tam ten celer bude, což je důvods si to přečíst na ceduli. Jenže pro onoho majitele krámku to znamená práci, náklady a řadu komplikací. Je to další regulace ztěžující podnikání. Tečka.
Problém nynější Evropy (nařízení přichází z Bruselu, ale on by na to tady dříve či později stejně někdo přišel) je v tom, že v mnoha a mnoha věcech se začíná zabývat nekonečným definováním a zpřesňováním podružností, které jinak stejně řeší trh. Před dvaceti lety v podstatě neexistovaly nekuřácké restaurace. Aniž by v této zemi vznikl nějaký tvrdý zákon požadující jednoznačnou změnu, v současnosti nově vznikající podniky v podstatě kuřácké prostory nemají a jsou celkem přímočaře „no smoking“. Řada tradičně „zahulených“ pivnic vyhnala kuřáky ven. Čas a trh udělali svoje. Pracují totiž (naopak od některých úředníků) usilovně a stále. S alergeny v potravinách je to podobné. Sehnat před lety bezlepkovou mouku byl problém. Nyní jsou kavárny běžně nabízející bezlepkové pečivo, dorty a jiné sladkosti, řada obchodů nabízí mnohé bezlepkové produkty. Obojí celkem na jistotu v nekuřáckém prostředí.
Nové alergické pravidlo nikoho nezabije. Možná jednou za čas dokonce někomu ušetří problémy. Ale na straně nákladů přináší hromadu potíží každodenních a velmi hromadných ve smyslu tom, že postihnou značné množství podnikatelů.
Jenom na okraj. Jedna moje kamarádka živelně nesnáší zelené papriky. Není to alergie, je to prostě hluboká nechuť je pozřít vyvolaná určitými následky souvisejícími s nadýmáním. Když si dává jídlo v restauraci, buď spolehne na popis ingrediencí v jídelním lístku, nebo se zeptá. Tu a tam, jednou za dlouhou dobu, to „neklapne“. Pak dojde na vracení jídla a dohadování. Možná je lidí s neschopností pozřít zelené papriky více. Takže by stálo za to vydat předpis, který zařídí, aby všechna jídla se zelenými paprikami byla patřičně označena? A přidáme k tomu také ujištění, že v bramboráku je škrob?
V podstatě téhle lidské touze po tom, aby všechno bylo nějak upraveno, do jisté míry rozumím. Pro někoho to může být doklad bezpečnosti jeho bytí. Ale popravdě: takové věci nedělají náš svět o nic přívětivější. Dělají ho jenom složitější a dražší.
