Zlotřilý doktor Grünstein a krádež úspor

Ve Švejkovi je řada nezapomenutelných vět a replik, ale jeden kratičký dialog mám obzvláště v oblibě: „Poslušně hlásím, že se mi vrací řeč i sluch!“- „Bravo! Ale klystýr na cestu dostanete!“  Památného doktora Grünsteina mi připomínají někteří „odborníci“, kteří po roce hodnotí „zločinnou devalvaci koruny“.

Proč? Inu, to je celkem jednoduché. I tady na blogu mnozí psali a píší, že národu „byly vzaty či ukradeny desítky miliard korun“, že úspory občanů byly „znehodnoceny“ a podobně. Jistý bloger celkem nedávno tvrdil, že devalvace „pomohla bohatým a srazila chudé“ a jiný, který o sobě tvrdí, že je inženýr (zajímalo by mne, čeho), napsal dokonce: „Listopadové zásahy České národní banky měly bohužel okamžitý „úspěch“. České domácnosti přišly přibližně o 76 miliard korun, kdy ČNB devalvovala korunu, což opodstatnila úsilím zamezit deflaci.“ Jediným logickým vysvětlením jeho prapodivné konstrukce je, že jde o zastupitele jistého města za KSČM, což plně vysvětluje autorovu ekonomickou ignoranci.

A teď, co to má společného s doktorem Grünsteinem?

Je to postava ve Švejkovi, která všechny svoje pacienty považuje za simulanty a ordinuje jim klystýr. Pan doktor si snad ani nemyslí, že by jim pomohl. On je přesvědčen, že všichni jsou simulanti. Každodenní výplach tlustého střeva je má donutit tak nějak změnit smýšlení. Na některé to zabírá. Takže i když jsou polohluší a poloslepí, i když mají záduchu, raději se hlásí na frontu. Ono je to pořád lepší, než být umučen hladem a mýdlovým roztokem do konečníku. I v kartáčové palbě je šance na přežití vyšší, než v péči doktora Grünsteina. Pan zastupitel za komunisty si asi myslí (stejně jako mnozí jiní), že neustálé opakování teze o krádeži 76 miliard korun z kapes občanů změní něco na objektivních faktech. Leč stejně, jako klystýr nevyléčí ani záduchu a dokonce ani slepotu, tak opakování nesmyslu nepromění obyčejnou hovadinu ve skutečnost.

Je to rok a měsíc, co trvají intervence České národní banky proti koruně. Tehdy v listopadu 2013 se ocitla Bankovní rada pod dvojí kritikou. Jedni vyhrožovali znehodnocením úspor občanů. Část z těchto kritiků používala stejnou argumentaci, jako pan komunistický zastupitel letos - že lidem bylo ukradeno z účtů 76 (jiní došli k odlišným číslům, ale to je jedno) miliard korun. Samozřejmě nikomu žádné koruny nezmizely, a protože se očekávaný inflační skok nedostavil, nezmizela ani kupní síla těch korun. Za tento „intervenční“ rok dosáhla inflace 0,6 procenta, což je hluboko pod cílením (které je dvě procenta). Lze předpokládat, že pokud by se intervence neuskutečnila, bylo by naopak dosaženo deflace kolem jednoho nebo dokonce dvou procent. Pokles cen (deflace) je fajn věc. Pokud ale máte měnu založenou na zlatě. Taková se v našich časech nevyskytuje. Aniž bych to teď chtěl vysvětlovat (bylo by to delší), v našem hospodářském systému je deflace velký problém. (Někteří to popírají, třeba pan zastupitel, ale na to se dá v krátkosti říci jediné: Klystýr.)

Druhým argumentem bylo, že devalvace koruny vůči euru, dolaru a dalším měnám pomůže bohatým a uškodí chudým. Nebylo nikdy tak úplně jasné, jak by se to mělo stát. Tedy kromě teorie, že manažeři výrobních podniků a další vedoucí pracovníci budou mít vyšší odměny, protože se zvýší zisky. Na tom možná něco bude – solidární daň nejbohatších vynesla čtyři miliardy, tedy dvojnásobek toho, co se předpokládalo. Což je jistě plus pro státní kasu a slušelo by se říci: Děkujeme. Podstatnější ale je, že meziročně ubylo padesát tisíc nezaměstnaných a přibylo 22 tisíc volných pracovních míst. A to vše v situaci pouze velmi mírného ekonomického růstu. Letos by mohl dosáhnout 2,5 procenta, což vypadá dobře, ale tváří v tvář kumulovanému poklesu let 2012 a 2013 (2,1 procenta), to není nic zvláštního. Musíme si uvědomit, že nominálně (ve stálých cenách) je HDP pořád na pod úrovní roku 2008 a teprve letošní růst ho dostane alespoň mírně na úroveň před krizí.

Medián mezd (abych nepoužíval zdiskreditovaný průměr, ten je o dosti vyšší) dosáhne na konci roku hodnoty lehce nad 23 tisíci korun, což bude meziročně něco kolem 3,5 procenta růstu. Reálná hodnota (kupní síla) mediánu se tedy zvýší asi o 2,8 procenta. Jinými slovy zcela jistě neplatí, že by devalvace ožebračila nižší příjmové skupiny.

Po jednom roce intervencí tedy můžeme říci, že když ČNB využila pro měnovou politiku kurz, zjevně udělala dobře. Bankovní rada jistě doufala ve vyšší inflaci, asi i ve větší nastartování ekonomiky a zřejmě i ve větší dopad na nezaměstnanost, ale s ročním odstupem se devalvační martýrium jeví jako relativní úspěch. Vzhledem k nevýrazné hospodářské politice vlády, která zatím postupuje spíše opatrně, což je asi tak nejpřesnější dostupná charakteristika, představují intervence ČNB a udržování nízkého kurzu koruny v současnosti asi nejpodstatnější část národohospodářského mixu.

Zároveň po roce platí pořád to stejné. Potřebujeme nějaké výraznější impulsy a určitou vizi, silnější myšlenky. A těch se nedostává. Čestně dodávám, že mne také nic politicky průchodného, sociálně únosného a hospodářsky prospěšného nenapadá.