Podobně neslušným bylo ještě nedávno oponovat věrozvěstům „padání“, že dolar nikam „padat“ nebude. Nebo se ošívat nad představou, že novou světovou měnou se stane poněkud obskurní juan či snad dokonce rubl. V mezidobí ale americká měna zažila „zmrtvýchvstání“, které samozřejmě není žádným „zmrtvýchvstáním“, protože k tomu, aby dolar z mrtvých opravdu vstal, k tomu by mrtvý nejprve musel být. Což dolar nikdy nebyl.
Celá teze o „padnutí“ dolaru stála na představě, že obrovský dluh federální vlády Spojených států stáhne USA „ke dnu“. Dluh Washingtonu je opravdu značný. Tempo jeho růstu je mimo normální měřítka. Na rozdíl od mnoha dluhů jiných vlád má ale několik specifických vlastností.
Především je v podstatě celý v dolarech, tedy v domácí měně USA. Žádné kurzové riziko a navíc – kdyby šlo do tuhého, tak k jeho zaplacení stačí (velmi zjednodušeně) nakoupit dost vhodného papíru a zásobu barvy. Druhý aspekt je, že z oněch již téměř 18,2 bilionu (!!!) dolarů dluží federální vláda USA téměř polovinu peněz federální vládě USA. Ano, skoro polovina dluhu Spojených států patří sociálním a zdravotním fondům a obdobným institucím. Dalších zhruba pět procent drží americká města, jednotlivé státy Unie a jiné municipality, deset procent banky a fondy s domicilem ve Spojených státech, desetinu vlastní samotní Američané a americké podniky. A nyní pozor: V zahraničí je necelá třetina dluhu, necelých šest bilionů dolarů. Z toho má Čína něco přes 1,2 bilionu, těsně před Čínou je Japonsko, k bilionu se blíží tak zvaná „karibská bankovní centra“, což jsou Kajmanské ostrovy, Bermudy, Bahamy a podobně. I když poslední roky byly ve znamení neustálého očekávání „zjevení se pádu“ dolaru, zajímavé je, že klíčoví investoři se tím nenechávali nějak výrazně znepokojovat – Japonsko například držení cenných papírů vlády USA zdvojnásobilo, výrazně investovali Norové, ropné státy a mnozí další. Pozice Číny zůstává stabilní.
S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou se dolar „stane silnějším“ než euro a to ve výhledu několika měsíců. Tedy za jeden dolar bude nutné zaplatit více než jedno euro. Ve skutečnosti tato informace sama o sobě nemá nějakou hodnotu, většinu obsahu dávají těmto poměrům emoce lidí neznalých příliš ekonomických zákonitostí. V podstatě je jedno, zda je poměr nějakých dvou měn 1 : 1 nebo 10 : 1, protože to ve skutečnosti nevypovídá nic o jejich „síle“. Důležitý je jenom a pouze vývoj, trend, změna kurzu. A tady vidíme silný tlak na posilování dolaru proti ostatním měnám.
Má to dva důvody. Jedním je fakt, že americká ekonomika, kterou pořád někdo odepisuje do starého železa, je naprosto jiná váhová kategorie a také jiná kvalita než kterákoliv jiná ekonomika světa. Vzdáleně se začíná blížit Čína, ale jedna věc je objem, druhá věc kvalita, produktivita, inovační schopnost. To, že umím okopírovat kopírku nebo auto nebo tričko ze mne ještě neděla leadera světových trhů. Čínský růst je obdivuhodný a vyráží dech, bohatě stačí na to, aby byla Čína ekonomickou velmocí, kromě poněkud hloupého měřítka objemu ale zatím ani vzdáleně neohrožuje hospodářství Spojených států. Amerika vyprodukuje ročně HDP za asi 17 bilionů dolarů. To je více, než součet ekonomik Číny a Ruska. Tyto dva státy mají dohromady asi pětinásobek obyvatelstva USA. Kdyby se měly vyrovnat Spojeným státům nejen velikostí, ale i produktivitou, musely by jejich sečtené HDP dosáhnout asi 80 bilionů dolarů. To poznamenávám jen kvůli měřítku.
Růst v USA je nyní masivní a důvěryhodný. To je jeden aspekt síly dolaru. Druhým je devět bilionů dolarů pohledávek americké vlády a bankovního sektoru ve světě. To jsou peníze, které bude nutné zaplatit. V dolarech. FED ukončil kvantitativní uvolňování již loni, nyní se blíží k rozhodnutí o růstu sazeb. Po dolaru je poptávka – po několika letech poklesu roste podíl dolaru jako rezervní měny a to dosti masivně (nějak si nic nedělá z vizí nedouků, kteří již dolar z pozice hlavní rezervy „sestřelovali“). Věřitelé, dlužníci, lidé na celé planetě, vlády – ti všichni chtějí a potřebují dolary. Proto dolar posiluje. Což mu ještě nějakou dobu vydrží.
To ale neznamená, že rozhazovačnost současného prezidenta USA a jeho kabinetu může pokračovat. Nemůže. Spojené státy si také nemohou dovolit všechno. Musí nastat restriktivní období. Příští dvě a možná i čtyři prezidentská období se ponesou ve znamení utahování kohoutků. Jenže to nic nezmění na tom, že dolar je a bude absolutně dominující světovou měnou. Zvláště, když s eurem to nevypadá na nějaké zázračné zotavení.
Juan se v nějaké historicky nepříliš vzdálené budoucnosti – pokud nedojde k nějakému kataklysmatickému vývoji - stane další světovou rezervní měnou (vedle dolaru, jenu, eura, britské libry, což jsou současné rezervní měny MMF). K tomu však musí dosáhnout plné konvertibility, což je pro Čínu a její systém jedné vládnoucí strany nesmírně riskantní krok. Čína ho však chce udělat, stejně jako si jistě čínští stratégové pohrávají s možností podložení juanu zlatem. Jenže něco chtít a něco dokázat jsou dvě velmi odlišné věci. Čínu porovnávají někteří znalci situace s porcelánovou vázou – její systém je pevný, ale křehký. Váza vydrží téměř beze změny tisíce let. Dokud do ní někdo nestrčí a nespadne z podstavce. A problém Číny je, že kolem onoho podstavce se pohybuje parta mírně podroušených stěhováků, kteří pořád něco přenášejí tam a zpátky.
Což svět celkem dobře ví. Jednou z podmínek rezervní měny je důvěra ve stabilitu její domovské země. Protože rezervní měnou se nestane automaticky ta, které je „nejvíc“. Rezervní měnou se stane ta, která má pevnou důvěru obyvatel zeměkoule. Nabídněte dnes komukoliv na světě dolar a jeho ekvivalent v juanech. Po čem sáhne?
