Nedělám si iluze o tom, že oněch 85 procent obyvatel země má svoje názory nějak fundamentálně podloženy znalostí ekonomických detailů a již vůbec ne znalostí teorie. Přesto má tento signál jednu významnou vlastnost – vychází totiž z emoce a zkušenosti, dvou aspektů často zrádných, mnohdy však velmi užitečných.
U zkušeností v ekonomice platí jedna poučka: totiž, že na základě minulosti je nemožné předpovídat budoucnost. Mohu znát minulý vývoj akcií nějaké firmy s nekonečnou přesností, ale nic mi to neřekne o zítřku. Jestliže však vím, že v Řecku se střídá posledních dvacet let jedna nezodpovědná vláda za druhou (a každá je snad dokonce ještě o něco horší než ta minulá), budu se hodně rozmýšlet o tom, že bych lezl do spolku, ve kterém je Řecko. (Vtipálkům rovnou říkám, že kterákoliv vláda České republiky ve stejném období dvaceti let byla vždy násobně odpovědnější, než ta nejlepší řecká.)
Emoce jsou zase zrádné, protože jim chybí racionální základna, ale umožňují pudově reagovat na situace, ve kterých proti sobě stojí argumenty jakoby stejné validity. A umožňují mi reagovat i tehdy, pokud těm argumentům buď nerozumím, nebo je nejsem schopen racionálně posoudit. Lidé mají sklon k zachování statutu quo a teprve opravdu silná argumentace je schopna překonat sentiment. Díky tomu žijeme v systému, který je podstatně více evoluční než revoluční, nebýt toho, byli bychom všichni Trockij a podle toho by to také vypadalo. Konec konců víme, jak revoluce pravidelně dopadnou.
Oněch 85 procent lidí rozpačitých z euro-vize tedy vychází z nesporně racionálního předpokladu, že stát se členem skupiny, která má svých vlastních problémů dost a kde někteří již přítomní neplní svoje sliby a chovají se minimálně nečestně, nelze nazvat rozumným krokem. A jsou vedeni především emotivním pocitem, že měnit nesporně dobře fungující korunu za euro, o kterém se dá říci všelicos, ale těžko ho nazvat stabilním projektem, není správné.
Obě tyto pohnutky jsou korektní a bylo by špatně je přehlížet, zesměšňovat či nebrat do úvahy. Možná, že přijde někdy v budoucnu okamžik, kdy se euro ukáže jako přínos, tak zjevný a nesporný přínos, že nebude možné stát mimo. Ale tato chvíle teď zcela zjevně nenastala. Naopak. I když okamžiky největší dluhové krize a největších otřesů společné měny alespoň vizuálně pominuly, ve skutečnosti nyní čekají euro nejhorší časy.
Od dluhové krize platilo, že i když Řecko (Španělsko, Portugalsko, Irsko...) stálo na pokraji bankrotu, alespoň mělo politickou reprezentaci, se kterou bylo možné racionálně diskutovat o společné budoucnosti. Atény se vydaly jiným směrem, který bychom mohli nazvat zcela jednoduše vydíráním. My budeme dělat, co se nám líbí a vy to budete platit. Pokud vůbec má České republika uvažovat o nějakém budoucím přičlenění k eurozóně, tak si alespoň počkejme na to, jak se měnové společenství dokáže vyrovnat s tím, když mu nezdárný člen přiloží pistoli k hlavě. A do té doby by politici měli naslouchat lidové moudrosti.
