Nicméně problém Řeků je v podstatě jednoduchý.
Za prvé nejde nyní ani tak o peníze již půjčené. Především je tu potíž s penězi budoucími. Řecko hovoří o drakonických úsporách v minulosti, ale faktem je, že ani po více než šesti letech není schopno financovat samo sebe. Nikoliv kvůli úrokům či snad dokonce splátkám jistiny, Řecko má schodkový i běžný rozpočet. Před vítězstvím hnutí SYRIZA to před zhruba rokem vypadalo po jistou dobu velmi nadějně, objevily se náznaky ekonomického růstu, zlepšila se situace na trhu práce. Ale těch několik měsíců vlády premiéra Tsiprase a nyní již bývalého ministra financí Varufakise vedlo k návratu na sestupnou spirálu.
Za druhé je zde problém „odpuštění“ části dluhu. Ve chvíli, kdy Řecko potřebuje dále financovat „samo sebe“ – nemá na platy úředníků, nemá na důchody, nemá na svůj provoz – je irelevantní odpouštět dluh. I kdybychom nyní řekli, že dluh Řecka se snižuje na padesát nebo klidně i třicet procent, na jeho bankrotu to naprosto nic nemění.
Za třetí, co vlastně požaduje vláda hnutí SYRIZA od zemí eurozóny? Chtěla a chce po eurozóně, aby zbylých 18 zemí nadále financovalo život řeckého státu. Nikoliv úroky nebo splátky jistiny, ale běžné výdaje, na které Athény stále nemají peníze. A prostřednictvím referenda odmítla země podmínky další pomoci – především odložení důchodového věku a snížení počtu státních zaměstnanců.
Za čtvrté: Jaký smysl vlastně referendum mělo? Hovoří se o „silném mandátu“. Těžko říci. Možná to tak i uvnitř Řecka je, ale to je problém Řecka, nikoliv EU. Z hlediska EU vytvořil premiér Tsipras situaci, kdy EU nemůže ustoupit. Tedy může, ale politici, kteří to učiní, ztratí naprosto tvář a riskují svojí budoucnost. Řecká vláda si možná došla „pro silný mandát“, ale k něčemu, co sama nemůže ovlivnit nebo přesněji zajistit. Velmi zjednodušeně řečeno tedy předhodila SYRIZA rozhodnutí „lidu“ v referendu – což je jinak chvályhodný čin, těžko ho ale brát vážně ve chvíli, kdy na přípravu plebiscitu je týden a kdy většina národa pravděpodobně nezná důsledky ANO či NE a hlasuje se o něčem, co již neplatí. Celkem logicky zvolili Řekové NE. Potíž s tímto referendem je ještě jedna. Ve skutečnosti totiž vláda Řekům slíbila, že jejich NE bude zároveň německé ANO. Ale pan premiér Tsipras měl tedy uspořádat referendum také v Německu, ve Francii, na Slovensku nebo třeba v Litvě. Pravděpodobně by ale z těchto zemí neslyšel kolektivní nadšené ANO, chceme nadále z našich daní financovat Řecko. Zvláště nepravděpodobné je to u těch států, ve kterých jsou důchody a celková životní úroveň nižší než v Řecku.
Za páté je Řecko obětí neuvěřitelné ekonomické demagogie. I v Čechách se objevuje mnoho článků – povětšinou od laiků, ale i od některých ekonomů (nepochopitelné) – ve kterých jsou koncipovány zmatené představy, které si protiřečí. Například: Řecko může zkrachovat a zároveň zůstat v eurozóně. To je nesmyslné, nemožné. Leda, že by i nadále eurozóna platila významnou část provozu Řecka. Tedy aby Athénám dávala tolik peněz, aby stát nezkrachoval. Jenže to je to, v čem je problém – eurozóna pokračovat nechce bez dalších reforem. A Řekové nejsou ochotni další reformy dělat. To je pořád dokola.
Za šesté: Řekové samotní mají pravděpodobně velmi zmatené představy o budoucnosti, ale většina věří novým politickým vůdcům. Proč jim důvěřují, když zatím řecká vláda vedená hnutím SYRIZA udělala jediné, totiž spolehlivě uhasila všechny náznaky oživení ekonomiky? Těžko říci. Ale zdá se, že vládě projde i fatální nesplnění slibu o otevření bank v úterý (ve středu, ve čtvrtek...) Mnozí Řekové opravdu možná u uren v neděli věřili, že v úterý si mohou dojít do banky vybrat peníze. No, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
Stále více se zdá, že pánové Tsipras a Varufakis (nyní Tsalakotos) mohou během příštích asi tak čtyř dnů a nocí pokračovat jen a pouze dvěma směry.
Prvním je předložení reforem, o kterých budou tvrdit, že jsou smysluplné a spravedlivé a demokratické a rozumné, ale které budou obsahovat další úspory, především na důchodech a v oblasti státní správy (viz výše). Doma budou na letišti mávat papírem a vykřikovat silná slova o vítězství řeckého lidu a splnění předvolebních slibů. Evropští lídři pokývají hlavou a budou zkušeně mlčet, nicméně Athény splní podmínky věřitelů.
Nebo Řekové zopakují svoje nepochopitelné kousky z posledních měsíců, předstoupí před Evropu s nějakým dalším paskvilem a pak si příští týden vyzkoušíme, jak se odpoutává země od eurozóny.
V pozadí toho všeho je samozřejmě vydírání ruskou kartou. Je vcelku známo, že řečtí představitelé používají model „když nepomůžete vy, pomůže Moskva“. To je věc, kterou by si Západ a Evropa měly pamatovat a nezapomenout. Především ale Západ nemůže držet pohromadě díky tomu, že zodpovědní budou uplácet nezodpovědné. Jestliže to skončí tak, že pro záchranu goodwill eurozony budou evropští lídři korumpovat řecký národ, pak celý koncept EU ztratil smysl a obsah. Stejně, jako když se nechají vydírat bezpečnostním rizikem. Svobodu a demokracii si nelze koupit. A s vyděrači a teroristy se nevyjednává. S těmi se bojuje. Pokud se ovšem ještě v dekadentní Evropě najdou osobnosti typu Churchilla, De Gaula, Kohla, Thatcherové. Doufejme, že kdesi jsou a že je vynese k moci vedle jejich vůle a vize i slabost a neschopnost jejich předchůdců.
Pak bychom opravdu mohli Řecku poděkovat za nový a neotřelý přínos evropské demokracii.
