Jde samozřejmě o intervence proti koruně. Jak známo, prezident Miloš Zeman poněkud nešťastně před časem prohlásil, že do bankovní rady bude jmenovat pouze zastánce eura a odpůrce intervencí, tedy umělého snižování kurzu koruny. Již předtím uvedl, že právě Rusnoka má vybraného jako příštího guvernéra ČNB.
Před několika dny poskytnul Jiří Rusnok rozhovor Hospodářským novinám a v něm mimo jiné řekl, že patří k zastáncům intervencí a to do doby, než inflace přeroste cílení ČNB, tedy dvě procenta meziročně. Jinými slovy prezidentovi oznámil, že pokud bude nástupcem Miroslava Singera, tak hodlá pokračovat v současném strategickém směřování národní banky.
Já se nyní nechci přít o to, jestli jsou intervence správné, nebo jestli jsou chybné – ostatně jsem svůj názor dal najevo mnohokrát, protože z ekonomického hlediska jsou jednoznačným přínosem. Tak jednoznačným, že pokud se budeme držet opravdu v mantinelech ekonomické diskuse, k žádné diskusi vlastně ani dojít nemůže. Když přidáme emoce a politiku, je to samozřejmě jiné. Ale ČNB nemáme kvůli emocím a politice, že?
Rusnokovo prohlášení zapadlo – média se více zaobírají uprchlíky nebo sklonem fotbalových reprezentantů kroutit při různých příležitostech volantem.
Je to škoda, protože to bylo prohlášení chlapské a přímé, jakých v této zemi nemáme za rok a ani za desetiletí příliš. Asi by se našlo málo ekonomů, kteří by alespoň v koutku duše nezatoužili po křesle guvernéra ČNB. Nejde ani tak o plat – konec konců ten je sice opravdu pěkný, nikoliv však odzbrojující nebo nějaký, jaký by nebyl v soukromém sektoru dosažitelný. Je to, tedy pokud se příliš nemýlím, necelých pět milionů ročně hrubého. Samozřejmě z toho mnoha lidem spadne čelist, jenže tolik či o nemálo více bere v této zemi minimálně několik stovek zaměstnanců. A tisíce majitelů firem a podnikatelů si naprosto legálně vydělají i násobky takové sumy.
Jenže tady jde o prestiž – být guvernérem ČNB je z profesionálního hlediska nesporný vrchol. Zařadit se k lidem jako Tošovský, Kysilka, Tůma a Singer, nebo také Rašín nebo Engliš (abychom sáhli i do časů První republiky), to je opravdová meta odbornosti.
Proto mi je přímočarost Jiřího Rusnoka opravdu velmi sympatická. Mnozí by možná manévrovali nebo uhýbali před jasnou odpovědí. Což by byl důkaz, že si dojít na vrchol nezaslouží.
