Je to neuvěřitelně ambiciózní plán. Ti, kdo prosazují (zatím úspěšně) referendum, chtějí pro laika vlastně velmi jednoduchou věc. Aby banky mohly půjčit jenom tolik peněz, kolik jich shromáždí od vkladatelů a podílníků. Laik možná zakroutí nevěřícně hlavou v údivu nad tím, že by tomu snad mělo být jinak. Ale v nynějším systému platí, že běžná banka může v podstatě „vytvořit“ mnohonásobek peněz, které má k dispozici.
Velmi, velmi, velmi zjednodušeně platí, že k půjčení či jinému investování deseti miliard dolarů stačí finančnímu domu kontrolovat aktiva dejme tomu za jednu miliardu. Zbytek je „kryt“ předpokladem, že vkladatelé a podílníci banky nebudou chtít svojí miliardu nikdy „najednou“, ale v nějakém časovém rozvrstvení. To je první předpoklad. Druhým předpokladem je, že fyzické peníze jsou jenom několika procent (to se liší podle jednotlivých zemí a měnových systémů) z celkového objemu „měnové zásoby“. V České republice je nyní v oběhu asi za 500 miliard bankovek a mincí (včetně necelých dvou miliard korun „pamětních mincí“, které nejsou používány jako běžné platidlo). Letmý pohled na kterýkoliv makroekonomický ukazatel dokazuje, že s tím bychom těžko v normálním životě vystačili. Drtivá většina peněz je „umělých“ – část z nich vytváří centrální banky v rámci svých kompetencí, zbytek pak běžné komerční banky – jednoduše tím, že půjčují více, než mají shromážděno ve vkladech a vlastním kapitálu. K tomu ještě přibývají různé deriváty a deriváty derivátů, které znovu násobí „peníze“.
Švýcarská iniciativa MoMo (Monetäre Modernisierung - měnová modernizace) chce tedy „maličkost“, ale takovou, která by znamenala naprostou změnu celého bankovního systému. Pokud bude opravdu referendum vypsáno, budou občané alpské konfederace řešit otázku, se kterou si lámou hlavu držitelé či kandidáti Nobelovy ceny a o níž vedou vášnivé diskuse specializovaní odborníci, kteří přemýšlení o nekonečně složitém světě peněz věnují roky života. Ono totiž myslet o měnové zásobě, multiplikátorech a derivátech je něco podobného, jako číst Kantovu Kritiku soudnosti nebo hrát šachovou partii s Kapsarovem. Je to myšlení „za roh“ a ještě „za roh“ a pak za další a další.... Lze předpokládat, že v referendech zkušení občané Švýcarska se nebudou cítit kompetentní a návrh zamítnou. Ale kdyby náhodou...
...a kdyby se myšlenka ujala i jinde, pak je samozřejmě otázkou, co by to udělalo s našimi životy.
Je to opravdu těžko rozhodnout a odhadnout. Nejspíše by onen budoucí svět byl stabilnější, zmenšila by se rizika ztrát, nevytvářely by se „investiční bubliny“, nebo alespoň nikoliv tak masivně. Zcela jistě by se ten svět zpomalil. Možná až tak, že by ustrnul či se vlekl jako šnek. Multiplikace peněz vedla k prudkému zrychlení naší civilizace, bez ní by nebylo možné financovat průmyslovou revoluci a miliony projektů, které přinesly to, co obvykle poněkud jednoduše nazýváme „pokrok“. Totiž – čím odvážnější vize získají financování (i za cenu úspěchu jedné z deseti), tím rychlejší jsou nové objevy, vynálezy, obchody. Se vším dobrým, co nesou. Ale i se vším špatným, co nutně přinášejí.
Myšlenka omezit či zakázat tvorbu peněz v bankovním systému není vůbec nová. Konec konců celý systém BASEL a přijímaná pravidla obezřetného podnikání v bankovnictví jsou v podstatě jenom regulací tvorby peněz a dopadů bankovních krizí na veřejné rozpočty. Ale švýcarské referendum (když ho dál pustí parlament) je trochu něco jiného. To je pokus o revoluci, výzva k diametrální změně našeho světa, která klade tisíce otázek. A bude velmi, velmi zajímavé sledovat, jak si s tím švýcarští občané poradí.
