Ale dovolím si několik ekonomických a demografických poznámek.
Nemám ponětí, nakolik na ministerstvu zdravotnictví řeší věci komplexně. Vcelku věřím – zřejmě na rozdíl od drtivé většiny spoluobčanů (zvláště některých facebookových či blogerských odborníků na všechno) – že se osazenstvo centrálních orgánů NESKLÁDÁ ze samých hlupáků a neználků. S nemalou dávkou osobní zkušenosti mohu říci, že mnohdy je tomu přesně naopak. Nicméně tyto orgány dělají, jaksi z principu uspořádání naší společnosti, řadu rozhodnutí, která jsou nutně rozhodnutími „plánovacími“. Takové typy rozhodování obecně jen málokdy končí zamýšleným efektem. Lidská společnost a kooperativní vazby, které jí drží pohromadě, jsou příliš složité a mnohovrstevnaté na to, aby bylo možné je naplánovat. A tedy pokud má být geriatrie vyškrtnuta ze základních lékařských oborů a stát se nadstavbou (což jako neodborník nechci zpochybňovat), mělo by to být doprovázeno také řadou jiných rozhodnutí.
Důvody jsou jasné. Potkat dnes devadesátníka je přece jenom relativně složitější. V zemi je v současnosti asi 350 tisíc lidí nad osmdesát let, zhruba 50 tisíc lidí nad devadesát let a necelá tisícovka nad sto. Tedy sečteno: máme dohromady v celé populaci něco přes 410 tisíc obyvatel starších osmdesáti let. Až budou dnešní čerství absolventi lékařských fakult na vrcholu svých odborných sil, dejme tomu v roce 2050, bude mít za sebou osmdesáté narozeniny více než 1,1 milionu obyvatel země. A jelikož budeme rádi, když tou dobou bude mít ČR tak asi 9,5 milionu obyvatel, každý si ta procenta jistě vypočítá sám. A teď přichází ta otázka: když tedy padají návrhy na zrušení geriatrie jako samostatného oboru, byly v diskusi zváženy i tyto argumenty?
Jsou zde i jiné problémy. Žádná společnost na světě není při současném zdravotnickém systému schopná takovou situaci zvládnout z hlediska nákladů. Žádná, není proč o tom diskutovat. Je třeba něco změnit. Buď si říci, že na zdravotnictví budeme vynakládat zhruba třikrát tolik co dnes (počítáno dnešními cenami), nebo to chce opravdu hlubokou reformu. Varianta A se nezdá možná. Nyní nás zdraví stojí hodně více než 300 miliard korun ročně (včetně výdajů rodin), to máme nějakých 7 a něco procenta HDP. Představa, že to zvýšíme na bilion korun a více než pětinu HDP je absurdní.
Nehledě na fakt, že s poklesem počtu obyvatel z dnešních 10,5 milionu na oněch 9,5 milionu nutně dojde také k masivnímu útoku na absolutní čísla HDP (což neznamená, že se sníží HDP per capita). Počet spotřebitelů je naprosto nutně jedním z aspektů produkce, když ubývá spotřebitelů, nelze to dost dobře nahradit exportem. Zvláště, když největší partnerské země zažívají podobně neradostný vývoj počtu obyvatel.
Varianta A je tedy nemožná. Je to ekonomický nesmysl. Zbývá varianta B.
Co tím chci říci: diskuse o tom, zda má nebo nemá být geriatrie samostatný učební obor lékařských fakult, je jistě věc, kterou můžeme s klidem nechat dámám a pánům na ministerstvech zdravotnictví a školství. Ale opravdovým tématem je něco jiného. Celé zaměření vzdělávání lékařů je potřeba změnit a nasměrovat poněkud jinak. Budoucí lékaři budou muset být daleko komplexnější a celistvější, nynější specializace zastarává tváří tvář potřebám společnosti. Je to smutný fakt, který lze konstatovat i bez detailní znalosti vzdělávacího systému. Stačí vidět drastické demografické změny a konstatovat, že vzdělávací systém na ně v podstatě nijak nereaguje. Jenže když vynecháme pediatrii a možná problematiku pohlavních nemocí, tak geriatrem bude muset být do značné míry každý lékař, který má v plánu vykonávat tuto činnost ještě za necelých 35 let.
Což je ve skutečnosti za chvíli.
