Rusko zmeškalo vhodnou dobu, kdy mohlo uskutečnit strukturální reformy. Nyní stojí nahé v trní a je mu velmi, velmi zle.
To neznamená, že bychom měli zítra očekávat nějaké nepokoje nebo hnutí mas, zkušenosti s Ruskem ukazují, že tamní obyvatelstvo zřejmě ponese statečně svůj osud. Až do určité chvíle. A po ní se může stát cokoliv. Otázkou je, jak je taková chvíle daleko.
Jenom několik drobných střípků z dnešní Rusi. Vymahač dluhů hodil Molotovovův koktejl do domu dlužníka a málem upálil dítě. Údajně až 80 procent soukromých půjček je v různém stupni defaultu. Chudoba je všudypřítomná, týká se více než dvaceti milionů lidí, to je více než 14 procent populace. Reálné mzdy klesají nepřetržitě již déle než rok, loňská inflace dosáhla 12,5 procenta (i když se skutečnosti asi více), letošní odhady hovoří znovu o deseti procentech. Reálné mzdy se sníží pravděpodobně o další asi dvě až tři procenta. A to ve světě, který ve své alespoň trochu vyspělejší části bojuje zoufale s deflací. Ropa klesla na 27 dolarů za barel, ruský rozpočet má hranici vyrovnanosti na zhruba 82 dolarech za barel, snaží se dosáhnout na hranici 50 dolarů za barel. Co se příjmů státu týká, na ropě a plynu byl závislý asi z poloviny. To je smrtící kombinace. O zlatém rublu, tomto snu alternativních ekonomů z doby prosperity, se přestalo mluvit. Samozřejmě. Dnes by to vypadalo spíše jako výsměch. Rubl totiž i v novém roce dále klesá, což jenom prohlubuje inflační problém – během maximálně půl roku lze očekávat prolomení hranice sto rublů za euro. Snížení již tak chabé průmyslové produkce o dalších 4,5 procenta je vlastně skoro bezvýznamné. Podstatně tvrdší zprávou je pokračování systematického poklesu zahraničních investic. Což nesouvisí ani tak s problémem rublu, ropy či chudoby, jako spíše s celkovou nedůvěrou v nevypočitatelnou ruskou realitu a ve vágní ochranu investorů. Napětí mezi Ruskem a většinou zemí, odkud by investice vůbec mohly přijít, spíše roste a Moskva je brána jako riziko. V diskusích o privatizaci Aeroflotu, Ruských drah, banky VTB a některých ropných společností, což je nové restrukturalizační téma Kremlu, se ostatně hovoří spíše o „asijských“ firmách. Není divu, je to nabídka spíše pro méně konzervativní investory. Co je však asi opravdu špatné a zřejmě i nejhorší – ještě nedávno sílící „střední vrstva“ je rozprášena a zdecimována. Úvěry v dolarech a eurech, které si tito lidé vzali v době, kdy všechno vypadalo skvěle a ropa živila téměř hospodářský zázrak, stojí nyní před problémem, jak platit, když se jejich úvěry staly během nedlouhé doby dvojnásobnými.
Ve skutečnosti hluboká krize v Rusku snižuje naděje, že by zde vznikla opravdu stabilní demokratická struktura. Neboť ta je sociologicky obvykle postavená na dvou předpokladech. Na prosperující střední vrstvě a na tom, že pro elity je demokracie a tržní prostředí ekonomicky nejvýhodnějším prostředím v krátkodobém taktickém i dlouhodobém strategickém výhledu. Střední vrstva je ožebračena a elity jsou stále úžeji spjaty s vládnoucím mechanismem. Nikoliv proto, že by tento mechanismus byl efektivní. Jenže pokud jsou den za dnem posilována rizika, že se vývoj země stane nepředvídatelným nebo spíše ještě méně předvídatelným, než tomu je nyní, pak na výběr zůstává jenom konzervativní varianta. Jakákoliv jiná představuje příliš velké riziko ztráty kontroly.
Obávejme se. Je proč. Jestliže se ropa dramaticky nezdraží, což během roku nebo dvou asi nehrozí, bude se napínat ruská tětiva až na mez její únosnosti. Ještě před rokem se někteří utěšovali tím, že Rusku pomohou čínské investice, že čínská spotřeba podrží ruskou produkci. Ale i Čína má svých starostí dost a hledá stimulaci pro vlastní ekonomiku. Ruský problém je tak stále hlubší. Když prezident Putin hovoří o tom, že se průmysl dokáže restrukturalizovat, zní to špatně. Rusko nevybudovalo za léta prosperity nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo standardní institucionální strukturu. A bez opory kvalitních institucí nelze budovat výkonnou ekonomiku.
Z toho, co jsem popsal a co konec konců vidí každý nezaujatý ekonom, má spousta lidí nefalšovanou radost. Možná to i mohu pochopit, ale je to hodně naivní. I ten, kdo opravdu živelně nesnáší režim Vladimíra Putina, by si měl především položit dvě otázky.
První zní, co bude dělat Putin v případě, že začne ztrácet kontrolu? Kam až zajde, aby jí obnovil?
A druhá, co bude po Putinovi, pokud se mu to nepodaří a ruský prezident neustojí situaci?
Ne, že by to hrozilo ve výhledu třeba roku nebo dvou, ale o mnoho déle Rusko nemůže současný tlak ceny surovin vydržet. Nemám ambici spekulovat, jak by vypadalo „nevydržení“, ale určitě by bylo vidět, slyšet, cítit a jde z něj strach. Ve srovnání s neuvěřitelným potenciálem „ruské krize“ je současný uprchlický problém drobná rozcvička.
Třeba nás zachrání nějaký zázrak, třeba Saudská Arábie změní svojí taktiku a prudce sníží těžbu, třeba k tomu donutí další země OPEC, třeba ropa vystřelí alespoň na padesát nebo šedesát dolarů a ruského prezidenta osvobodí z kleští. Ale je hloupé spoléhat na zázrak. Rozumné by bylo uvažovat, jak takové krizi předejít.
