Vzato čistě ekonomicky, byl osud černouhelného hornictví rozhodnutý již dávno a určitě v tom nehrála ani nejmenší roli Strakova akademie, Karviná, Havířov a dokonce ani Ostrava. Při porovnání nákladů a rizik na straně jedné a vytěžené energie na straně druhé je černé uhlí v této době a této konmstalaci světa „odepsaným“ zdrojem. Tím myslím v kontextu energetiky – uhlí je samozřejmě také chemická surovina, to je ale jiný příběh.
Dlouhý a neúprosný pád českých těžařů se blíží svému dnu a nutnému, nevratnému i neradostnému konci. Doprovázejí ho klasické okolnosti – stávková pohotovost, snaha přimět vládu „k zaujetí postoje“, boj horníků za sociální aspekty útlumu (naprosto legitimní – to je nutno říci, neboť každý má absolutní právo drát se o „chléb náš vezdejší“). Vůbec nechci pitvat, co se kdy přesně stalo, kdo kdy udělal nebo neudělal chybu, komu měl nebo neměl stát prodávat akcie. Osud OKD by byl podobný, i kdyby byla vždy přijímána pouze optimální rozhodnutí.
Černé uhlí naplní svůj osud z naprosto jiných důvodů – totiž kvůli ekonomickým zákonitostem nepoměrně silnějším, než jaké i jen malinko dokáže ovlivnit česká vláda nebo i kterákoliv jiná světová vláda.
Smutné konce těžařů v této oblasti totiž neprožíváme vůbec jako ojedinělý ostrov zmaru uprostřed vzkvétajícího světa. Naopak. Loni poklesla poptávka po komoditě celosvětově o dalších 2,8 procenta. Cena tuny černého energetického uhlí klesla z úrovně asi 62,5 dolaru za tunu (březen 2015) na necelých padesát dolarů a to si zažilo během této doby uhlí ještě horší chvíle. Před deseti lety měl Dow Jones US Coal Index hodnotu kolem 300 bodů (akcie významných US těžařů v daném odvětví). V době vrcholných cen ropy se vyšplhal na neskutečných 730 bodů, aby následoval strmý pád na nynějších necelých 20 bodů. To říkám jenom proto, aby bylo jasné, že v tom opravdu „nejsme sami“.
Při klesající poptávce (ta se snižuje v podstatě celou poslední dekádu a odhady tvrdí, že je nyní o pětinu nižší) zároveň roste nabídka – je to podobné, jako u ropy. Byla dokonce ověřena nová naleziště, celosvětové známé a těžitelné zásoby jsou nyní o třetinu vyšší, než odhady z před patnácti let, v řadě zemí (s velmi nízkými produkčními náklady) se těžba opravdu zvýšila – například jenom vloni produkce vzrostla o 1,2 procenta.
V tomto vývoji nemohlo OKD obstát za žádné kombinace opatření a kroků. Prostě nemohlo.
Diskuse, kterou bychom měli vést, je proto jiná. Má vláda do celé věci vstupovat a ovlivňovat jí? Pokud ano, tak jakým způsobem? Nakolik má stát reagovat na skutečnost, že v Moravskoslezském kraji je nyní bez práce asi 73 tisíc lidí, což je podle stávající metodiky nezaměstnanost na úrovni 8,7 procenta? Mají se centrální úřady zabývat otázkou 12 tisíc zaměstnanců OKD a možnými dopady na dalších cca 20 tisíc pracovních míst v navazujících sektorech? A pokud ano, za jakých se to má dít nákladů? Miliarda? Pět? Deset miliard? A má stát investovat do konzervace dolů a zachovat tak pro příští generaci možnost obnovit za rozumných podmínek těžbu?
To jsou skutečné otazníky kolem OKD. Na příslušných odpovědích by měla vzniknout pokud možno co nejširší shoda podpořená nikoliv třemi politickými stranami, ale ta shoda by měla být podstatně širší. Tak, aby nebyly nynější rozhodnutí revokovány za dva roky a pak zase tato novější rozhodnutí nebyla měněna za další čtyři roky.
Diskuse o tom, komu se měla firma prodat a jestli se měla prodat, ty jsou v podstatě zbytečné. Stejně, jako diskuse zda má vláda jednat se současným majitelem nebo s ním nejednat. Protože nejprve je třeba mít nějakou představu, jaký má být cílový stav. Bez ní to nemá nejmenší smysl.
