Tento ostrov má jako cíl stát se energeticky naprosto samostatnou jednotkou založenou na energii větru a vody. Je to krásná myšlenka a skvělý tah pro posílení cestovního ruchu. Jen se nesmí posilovat moc, protože pak by to už ostrov prostě „neutáhnul“.
Parcelizace energetiky na soběstačné samostatné jednotky je jedním z „hitů“ posledních let – v české realitě to má podobu vesnice „běžící“ na bioplyn, známý je především projekt Kněžice. El Hierro není nicméně první ostrov, který něco podobného zkouší – populární (a funkční) jsou projekty na skotském ostrově Eigg či na dánském Samso. Jistě není náhodou, že tyto samostatné jednotky jsou postavené na „zelené“ energii, na obnovitelných zdrojích. (Jinými slovy, když si v severních Čechách vyrubají uhlí a na místě ho spálí a přemění na elektřinu, tak to „neplatí“.)
Ale vážněji. Energetický ostrov je jakousi odpovědí na globalizační tendence či přesněji na reálnou globalizaci, která nám neustále kypí před očima. Naše vědomí teprve pokulhává za tím, co se skutečně děje a k čemu nás vedou moderní ekonomické a společenské mechanismy. Ztrácející se pocit bezpečí a potřeba obklopit se něčím uchopitelným vytvářejí nový a zásadně antiglobalizační koncept (což neznamená, že nutně špatný koncept, tak to není myšleno).
V energetice se projevuje snahou o vytváření systémů lokálních soustav založených na soběstačnosti určitého, obvykle nepříliš velkého území. Tato místní energetika je na jedné straně chápána jako cesta k autonomii jednotlivých oblastí, na straně druhé jako způsob snížení ztrát daných využíváním přenosové soustavy. Minimálně deklarovaným cílem je také snížit rizika spojená s rozsáhlými systémy, které podle autorů konceptu lokální soběstačnosti nutně přinášejí křehkost a nerovnováhu a ovšem také zranitelnost (často se v této souvislosti hovoří o zranitelnosti ze strany teroristů).
Mnoho na tom je – dnešní technologické možnosti přenosu energie (ať již elektrické nebo například tepelné) jsou omezené a vždy vedou ke ztrátám dosti významným. Záleží na délce vedení, průřezu vodiče a materiálu (dohromady impedanci) a na protékajícím proudu, ale spokojme se v danou chvíli s tím, že ztráty distribuce tvoří kolem pěti procent hrubé produkce. Nižší hodnoty nejsme v dané chvíli a při známých technologiích a také při zachování přijatelné ceny schopni dosáhnout. Jinými slovy – mohli bychom ztráty snížit, ale stálo by to podstatně více, než kolik by byla hodnota zachráněné produkce. Samozřejmě ztráty jsou velmi silně závislé na délce přepravy – proto lokální samostatnost opravdu sníží podstatným způsobem ztráty z distribuce.
Zda je rozumné, aby nějaký ostrov, region nebo město či obec stavěly svojí autonomii na energetické soběstačnosti, to ponechávám zcela stranou.
Nicméně faktem je, že naše rozsáhlé, propojené a velmi sofistikované energetické soustavy jsou z mnoha hledisek zranitelné a nemusí to být hned teroristé.
Ale ve skutečnosti je možnost autonomních energetických ostrovů (ať již opravdových nebo myšlených) jenom chiméra, nesplnitelná představa, kterou lze realizovat pouze na velmi specifických místech.
Naše opravdu rozsáhlé energetické soustavy totiž nevznikly proto, že si je někdo vymyslel a prosadil, ale protože vznikaly postupně jako průběžná odpověď na rozličné problémy spojené právě s málo rozsáhlými lokálními systémy. Velké soustavy jsou ve svém důsledku stabilnější, bezpečnější, alespoň v tom, že jsou schopné zajistit opravdu nepřetržité, stálé a kvalitativně vyrovnané dodávky. Jistě – technologický pokrok nyní umožňuje takové způsoby produkce, které jsou daleko vstřícnější k využití v relativně omezených oblastech. Ale na principu se nic nemění – ekonomicky a technologicky jsou velké soustavy daleko stabilnější.
Ostrov El Hierro má plochu 278 kilometrů čtverečných a asi 11 tisíc obyvatel. Samso 112 kilometrů čtverečných a asi 4200 obyvatel. Eigg 31 kilometrů čtverečných a žije na něm podstatně méně než sto lidí. A když jsme u toho: Katastrální území Kněžic má necelé 2 tisíce hektarů čili asi 20 kilometrů čtverečných a zhruba 500 obyvatel. Jsou to všechno důležité a zajímavé experimenty. Ale ani jeden z nich nepředstavuje řešení energetické budoucnosti vyspělých zemí. Což nijak neomezuje možnost obdivovat krásně vymyšlený systém ostrova El Hierro s parkem větrných elektráren a přečerpávací vodní elektrárnou Gorona del Viento (podobnou našim Dlouhým stráním).
Jenže je to opravdu spíše „výkřik“ techniky, než cokoliv jiného. Je to experiment, zajímavý pokus, zkouška dovedností. A jako takové jsou podobné projekty naprosto v pořádku. Dokud nepřerostou do „antiglobalizační“ ideologie. Odpor proti „celonárodním“, „celostátním“ nebo „kontinentálním“ systémům je totiž tak nebo onak iracionální. Podobně iracionální, jako jiné pokusy „zastavit svět“ – včetně terorismu nebo izolacionalismu.
