V kostce oč jde: Letošek je pro těžaře ještě větší noční můra než loňský rok. V prvních měsících byla ropa dokonce pod třiceti dolary za barel, nyní je lehce nad 45 dolary. To všechno je zoufale málo. Ekonomika ropných států je obvykle postavena na cenách kolem 80 dolarů (někteří spoléhali na 100 dolarů a více). Výsledky jsou nejlépe vidět ve Venezuele, která stojí reálně na pokraji hladu a hovořit o tamním hospodářství jako o „rozvráceném“ je eufemismus – žádné skutečné hospodářství totiž neexistuje. Což pochopitelně souvisí i s téměř dvaceti lety socialistických experimentů, ale „budovat komunismus“ s ropou za sto dolarů alespoň nějak lze. S ropou za třicet dolarů to prostě možné není.
Potíže Ruska jsou vcelku známé, problémy Saudské Arábie možná méně, protože „petrodolarový polštář“ královské rodiny je podstatně více naplněný, ale přesto se země dostává do složité situace. Jak Rusko, tak i Saudská Arábie ale těží na maximum. To je výsledek jejich snahy o vzájemné vytlačování z trhů. Velmi podobně se chovají i ostatní, výsledkem je obrovský převis nabídky nad poptávkou. A to jsme v období velmi slušného celosvětového ekonomického růstu.
Moskva již více než rok vyzývá ostatní velké producenty k omezení těžby s cílem „posílit trh“, což jinými slovy znamená vrátit ropu alespoň na sedmdesát nebo osmdesát dolarů za barel. Nyní se zdá, že Rijád na tyto výzvy začal reagovat s daleko větším pochopením. Obě země se „dohodly, že se dohodnou“. Z běžného pohledu vypadá snaha Rusů velmi nesympaticky, ale je vlastně naprosto pochopitelná. Reálná cena (při zohlednění inflace) je totiž i při ceně kolem 45 dolarů za barel nižší, než byla cena ropy od jomkipurské války (napadení Izraele Egyptem a Sýrií v říjnu 1973) a v celých následných sedmdesátých i osmdesátých letech. Pouze devadesáté roky znamenaly povětšinou nižší skutečné příjmy. V první dekádě našeho století a pak i v první polovině tohoto desetiletí byly reálné příjmy ropných zemí dvoj- až trojnásobné oproti současnosti.
Přinejmenším každého, kdo si libuje v cestování autem, ale ještě spíše úplně každého (protože cena ropy je jedna z klíčových veličin světového hospodářství) by mělo zajímat, k čemu případná dohoda o omezení těžby povede. Slovo „případná“ je na místě – zatím je na světě pouze společný výbor.
V první linii to nevypadá na nic dobrého – dražší benzín, letenky a další tisíce produktů asi nejsou lákavé.
V linii druhé se ale otevírají zajímavé výhledy. Tržní cena ropy je jeden konec provazu – druhým jsou investice do odvětví. Nízké ceny v devadesátých letech znamenaly útlum zájmu investorů o těžbu ropy. Výsledek byl jasný – produkce přestala odpovídat poptávce. Zažili jsme také další čas katastrofických předpovědí, kdy dojde ropa. A pak raketový růst ceny. S tím přišli investoři a nové technologie. Po nutné době na uskutečnění projektů začala produkce prudce růst a cena se poslušně podívala dolů. Je to v podstatě naprosto standardní fungování tržních podmínek – samozřejmě v případě ropy hrají krátkodobou roli lokální války, embarga a další dopady světové politiky, ale ve střednědobém a především delším – třeba pětiletém – horizontu jde vždy o míru investic. I kdyby došlo k nějaké velké válce v prostoru arabských zemí, pořád platí, že cenu ropy ovlivní na rok, dva nebo pět. Ale nikoliv dlouhodobě.
Snaha Ruska vytvořit spojenectví s cílem omezit těžbu povede k růstu světové ceny (pokud bude úspěšná). V podstatě jistě se není třeba obávat toho, že by se ceny utrhly ze řetězu. Aktuální přebytek kapacit je vpravdě obrovský (děkujme investorům do břidlic a stovek nových nalezišť, děkujme inovativním inženýrům, kteří přišli s levnějšími a realizovatelnými těžebními postupy i pro oblasti, které byly ještě před deseti lety naprosto neřešitelné, děkujme faktu, že nyní lze těžit i již jednou „vytěžené“ vrty – ještě nedávno jsme byli schopni získat pouhou třetinu naleziště). Nicméně utažení těžebních kohoutků v Rusku a v arabském světě přinese nové investice do celého odvětví.
A s nimi dorazí další posunutí hranice „těžitelnosti“ a tedy i hranice „vyčerpání zásob“. Vzato s nadhledem by vyspělé země (kam i přes nemalou snahu klesnout k rozvojovým státům nějakým zázrakem patříme) měly Rusku a Saudské Arábii i dalším ropným mocnostem přát jejich šedesát, sedmdesát nebo osmdesát dolarů za barel. Zdá se totiž, že právě tam je jakási aktuální hladina „trvale udržitelné těžby“.
