Aston Martin již dávno není jenom automobilka vyrábějící zběsile rychlé vozy sportovního střihu pro Jamese Bonda, ale také značka módy, doplňků, smartphonů a mnoha dalších exkluzivních produktů. A to všechno nemuselo být, kdyby na počátku pošmourných sedmdesátých let nepřišel do firmy jako vyslanec financující banky nenápadný pán s brýlemi a neřekl: „Mám opravdu silný pocit, že jestli takhle hodláte pokračovat, tak za pár měsíců tato továrna zanikne...“
Harry Pollak (narozen 1923) je postava v českém prostředí nedoceněná. Rodák ze selského dvora nedaleko Votic unikl holokaustu díky tomu, že ho rodiče poslali na studia do Francie. Voják, který pět let bojoval proti nacistům. Když se v roce 1945 se západní armádou vrátil do země, místní orgány ve Voticích ho označily za Němce a kolaboranta a tři roky bránily vydání majetku. Ještě krátce před komunistickým převratem mu bylo zabráněno dokončit studia strojního inženýrství, v roce 1949 byl vyvlastněn zděděný a vysouzený statek. Co nejdříve tedy uprchl s manželkou za dramatických okolností přes Šumavu do Německa. Jako člověka bez občanství ho přijala Velká Británie. Během své obdivuhodné kariéry stavěl na nohy řadu dodnes slavných firem – pracoval mimo jiné pro IBM, německé závody Krupp, britský Dunlop. A jak bylo zmíněno, na začátku sedmdesátých let byl významným členem týmu, který zachránil před téměř jistým úpadkem automobilku Aston Martin. Později podobně zabránil krachu švýcarských papíren, řady strojírenských společností, největšího evropského výrobce tištěných spojů...
Jednoduše řečeno byl Harry Pollak významným specialistou na sanaci podniků a v dnešním jazyce bychom mohli říci krizovým manažerem. Někdo by dodal cost killer. Několik desetiletí po druhé světové válce patřil k výrazným postavám evropské ekonomiky. Jeho mise v Aston Martin zahrnovala potlačení stávky zaměstnanců, kteří nechtěli změny, umravnění stávajícího managementu, drastický zásah do výrobních procesů s excelentním zvýšení kvality dílenského zpracování aut a jejich kvality, snížení počtu zaměstnanců, zvýšení produktivity práce... I když je to z našeho pohledu vlastně dávná historie (v případu Aston Martin mluvíme o dějích, které se odehrály téměř před padesáti lety), základní principy sanace podniků platné i dnes vznikaly právě tehdy.
Z jistého pohledu je Harry Pollak pevnou součásti generace manažerů, kteří položili základy evropské produktivity, technického rozvoje a dlouhodobého růstu. A zároveň příslušníkem generace, která zahájila nové pojetí managementu, ve kterém se stalo běžným, že specialista pracoval rok v Británii, další dva roky v Německu, několik měsíců v Itálii, pak zase ve Spojených státech.
V půlce února 1948 si šel Harry Pollak pro titul strojního inženýra na pražském Vysokém učení technickém. Jeho jméno však v aule nezaznělo. Akční výbor vedený komunistickým vrátným z hlavní budovy rozhodl, že jako politicky nespolehlivému mu prostě nebude udělen. Studia tedy dokončil až o několik let později v anglickém exilu. A ve svých osmdesáti letech převzal v aule Vysoké školy ekonomické v Praze v roce 2003 doktorát v oboru podniková ekonomika. Občan londýnské City s právem hnát stádo ovcí přes Tower Bridge (a asi s realističtějším – totiž volit doživotně do samosprávy centrální čtvrti hlavního města Velké Británie) zamřel krátce po svých jedenadevadesátých narozeninách v Netstalu ve Švýcarsku. Bez jeho přičinění bychom si zprávu o tom, že Aston Martin otevírá nové butiky se svou módou, zřejmě nepřečetli.
Harry Pollak je postava, na kterou bychom měli být jistě hrdí. A možná si od něj nebrat jenom to, co vložil do dnešního pojetí managementu, ale také mnohé z jeho lidského nadhledu a přístupu k životu. V roce 2010 poskytnul rozhovor časopisu Xman, kde na otázku „Co je podle Vás smyslem života?“ odpověděl: „Přežít. Lámat hlavu si člověk nemusí. Buď budete bohatý, nebo chudý. Když budete bohatý, netřeba si lámat hlavu. Když budete chudý, máte jen dva problémy, buď budete chudý a zdravý, nebo chudý a nemocný. Když budete zdravý, nejsou potřeba starosti. Když budete nemocný, jde o to, zda to přežijete, nebo nepřežijete. Když to přežijete, tak si nemusíte lámat hlavu. Když ne, máte jen jednu otázku: buď půjdete do nebe, nebo do pekla. Když půjdete do nebe, je všechno v pořádku. Když půjdete do pekla, ani to není důvod k tomu, lámat si hlavu, protože tam na vás čekají všichni vaši přátelé.“
