Stát by na to měl reagovat. Velmi rychle reagovat. Samozřejmě se dá říci, že tohle není úkol pro vládu, že to je něco, co vyřeší trh. A je to pravda. Jenže stát také určuje řadu podmínek, například daňových, které významným způsobem předznamenávají způsob, jak si ekonomika s problémem poradí.
Uvedu to na velmi zjednodušeném modelu.
Prvním řešením je zjednodušení „dovozu“ pracovní síly z ciziny – primárně ze států relativně „nedalekých“, ale také ze zemí vzdálenějších.
Vzhledem k tomu, jak obrovské jsou byrokratické potíže při zaměstnávání cizinců, by to bylo potřebné. Jenže to má logické ekonomické důsledky. Pokud se takto zvýší nabídka volné pracovní síly, sníží se tlak na růst mezd. Dojde především ke kvantitativní změně s úměrou „více lidí – více produktu“. Jsou obory podnikání, kde to jinak příliš nejde – třeba stavebnictví (samozřejmě do jisté míry jde, ale nikoliv tak, aby to změnilo základní poměry). Podobně je to v některých službách. Když budu mít nabitou restauraci, potřebuji více lidí do kuchyně a víc lidí „na plac“, když dorazí více cizinců, potřebuji více průvodců. A tak dále. Jenže když to stejné platí v průmyslu a k výrobě dalších deseti procent svého produktu potřebuji o deset procent více lidí – je to špatně. Ukazuje to na nízké mzdy, protože se mi pořád vyplatí raději nabrat pracovní sílu místo investice do technologie, která poměr „nutná práce – produkt“ změní. Ale jenom nízké mzdy to nevysvětlují.
Protože i průmyslová oblast „jede“ v tomto poněkud starém módu „více – více“, někde je něco špatně. První chyba jsou ony mzdy. Dokud se pro část výrobního procesu nevyplatí zavést automat či instalovat robota, ale raději nabrat nového pracovníka, máme jako ekonomika problém, protože pracovníků není nikdy nekonečné množství.
Jenže to určitě není jenom ve mzdách. Co třeba odpisová politika? Jsou správně nastavené doby, během kterých se nová investice odepisuje jako náklad a tedy snižuje zaplacené daně, čili zároveň zlepšuje cash-flow podnikatele? Neměli bychom po letech preferování „zaměstnanosti“, kde jsme se dostali na těžko překonatelný vrchol, zaměřit raději na usnadnění investic směřujících k úspoře práce a tedy k tomu, aby se alespoň část pracovní síly uvolnila směrem k oborům, které se bez ní opravdu neobejdou?
Já vím, že pro mnoho lidí může být taková úvaha nepříjemná. Ale pokud má náš průmysl fungovat jako klíčová oblast ekonomiky této země nejen letos nebo za tři roky, ale také za dvacet let, tak je jediná možná. Objevily se studie, které si stěžují na vysoký odliv zisků z naší země směrem do zahraničí k mateřským firmám a na nízkou míru investic. O některých uváděných číslech lze mít pochybnosti, ale obávám se, že jako celek je to skutečně silný trend. Jenže nynější investice jsou základem úspěchu v budoucnosti. Pokud nyní investice nejsou nebo spíše nejsou dostatečné, tak za pár let nutně musí přijít problém. Příznačné je, že se to vláda chystá řešit ztížením podmínek pro přesun zisku do ciziny. Lepší by ale bylo přemýšlet o tom, proč vlastně míra investic klesá nebo není na úrovni, která by byla dlouhodobě přijatelná. Tedy proč je pro zahraniční vlastníky lepší vzít zisk a rozdělit ho v dividendě nebo investovat jinde.
Druhé opatření je složitější. I když slovně roky bojujeme s byrokracií a zbytečnou administrativou, stejně s jistým překvapením sledujeme výsledek tohoto „boje“: soustavný růst počtu státních zaměstnanců, zvyšování byrokracie, stále nové regulace, na které dohlíží stále více lidí. Od roku 2012 do konce roku 2016 se počet státních zaměstnanců zvýšil o 23 tisíc na 445 tisíc lidí. Letos přibude asi osm tisíc dalších. Jistě – někteří z nich budou vojáci a policisté, což je v pořádku, otázka bezpečnosti je na pořadu dne a vyžaduje svoje náklady. V tom celkovém čísle jsou i učitelé. S tím také asi mnoho neuděláme. Ale 54 tisíc zaměstnanců daňových úřadů, obchodní inspekce či úřadů práce? Pak není divu, že sehnat účetního se ukazuje jako neřešitelný problém.
Čísla o ekonomickém růstu vypadají velmi pěkně. Údaje o průmyslových tržbách za první tři měsíce 2017 jsou nadmíru optimistické. Růst HDP o 2,9 procenta je vysoký a trendový. Obecná míra v nezaměstnanosti byla v dubnu 3,3 procenta a těžko říci, jak by ještě mohla poklesnout. Ale ve skutečnosti směřujeme plnou parou k velkým potížím. Letošní volby by měly být principiálně nikoliv o migrační krizi (k čemuž se je leckdo snaží nasměrovat), ale o tom, kdo nabídne racionální cestu vpřed pro českou ekonomiku. Protože pokud ta bude zdravá, s krizí si poradíme – ať již s migrační nebo s hospodářskou.
