Když se hovoří o terorismu, obvykle nám v našich časech naskočí sebevražedný atentátník blouznící o islámském státu. Pozor na tuto zjednodušující představu. Je to jenom jedna z mnoha forem násilí, které směřuje proti moderní euroatlantické společnosti a kultuře. Kdybychom se vrátili o pětatřicet či pětačtyřicet let do historie, při slově terorismus by nám naskočily Rudé brigády, hanebný palestinský útok na izraelské sportovce v Mnichově, IRA, dopisové bomby nebo Frakce Rudé armády. A před dvaceti lety Timothy McVeight a Oklahoma City.
Útok teroristů proti prodejně luxusních automobilů může možná u někoho v podstatě vzbudit sympatie. A dost možná, že takových lidí přibývá. Proč? Připusťme si, že Winston Churchill měl pravdu, když poznamenal: „Demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“ Vždycky se najde někdo, kdo má chuť otestovat, zda opravdu platí, že kdyby komunisté vládli na Sahaře, byl by písek na příděl. Což je věta také připisovaná Churchillovi (i když není doloženo, že ji skutečně použil). Nicméně krátká návštěva Venezuely dokazuje, že je to věta stoprocentně pravdivá.
Terorismus vycházející z komunistických, anarchistických či fašistických idejí je stejně hanebný, jako terorismus náboženský. A naopak terorismus náboženský je stejným útokem na konstituci a vládu práva, jako terorismus komunistů z Rudých brigád či Frakce Rudé armády nebo McVeightova bomba u federální budovy. Neexistuje v tom v podstatě žádný rozdíl a vždy jde o jediné. Teror má většině vnutit vůli menšiny. A opravdu není zase tak podstatné, zda tou vůlí je mnohoženství a prosazení jediného náboženství nebo nadřazenost jedné rasy nebo nadřazenost jedné třídy a princip „všem stejně“. Nebo ještě hůře má teror za cíl odstranit vládu práva a nahradit ji zvůlí úzké skupiny.
Prazáklad všech teroristických hnutí je totiž popření svobody myslet a konat v rámci zákonů, ale dle svého přesvědčení a naturelu. A v důsledku pak především popření svobod ekonomických. To platí ve skutečnosti stejně o anarchistech jako o islámských fundamentalistech. Jenom to jedni říkají otevřeně a jiní dopředu staví svaté texty. Ale nakonec vždycky nutně dojde na vlastnictví a ekonomiku. Islámský stát a ostatně i řada islámských režimů ve světě omezil vlastnictví „bezvěrců“, omezil jejich podnikání a ekonomické svobody. Konec konců i fašisté svoje tažení proti Židům nikoliv náhodou začali zákazem jejich podnikání. Útoky Rudých brigád směřovaly proti představitelům podnikatelských kruhů a bankéřům. Poslední žhářský útok v Hamburku si vybral automobily luxusní značky jako symbol úspěchu. A tak dále.
Podstatou terorismu je vždycky vlastně závist, nenávist k úspěchu, nenávist k bohatství. Jakkoliv se halí do slov o spravedlnosti a jakkoliv to třeba někteří konkrétní lidé v rámci svého zrůdného myšlení mohou „myslet dobře“, nakonec dojde na to elementární v lidské povaze.
Útok v Hamburku ukazuje, že nepřítel není jenom „před branami“ demokracií a nepřichází s islámským nábožensky laděným terorismem. Stejný nepřítel je i uvnitř našich společností a jeho cíl je naprosto stejný – zničit systém založený na vládě práva a na demokracii. Pokud tedy někdo vyjadřuje ochotu pochopit teror v podobě žhářskéhu útoku v Hamburku, tak i když by s tím třeba do krve nesouhlasil, vyjadřuje tak i ochotu chápat terorismus islamistů.
