Shrnuto říká zpráva, že takhle tedy nikdy vyspělé země nedoženeme. (Celá zpráva je k nalezení ZDE.) V čemž má – do jisté míry – samozřejmě pravdu. Jenom jsou v té zprávě popleteny dohromady příčiny a následky, leccos je dezinterpretováno a mnohé je spíše zmatené. Ekonomická argumentace je chabá. Nicméně, jak bylo řečeno, prošla tato zpráva snad všemi sdělovacími prostředky, takže stojí za to ji krátce okomentovat.
Především mají autoři určitý problém se samotným principem dohánění. Kdyby všichni (například země bývalého komunistického bloku) všechny (vyspělé země) doháněli, co by mělo být výsledkem? Že se všichni ve všech zemích Evropy a potom i světa (protože třeba africké země budou chtít také dohánět) začnou mít jednoho dne stejně? To nezní příliš realisticky.
Můžeme se tedy spíše bavit o tom, že „ČR bude dohánět Německo“. Ale které Německo budeme mít na mysli? Bavorsko nebo Sasko? Od Bavorska jsme stále míle daleko, zato Sasku jsme „na dohled“. A to zhruba stejně, jako na konci osmdesátých let – přičemž ale Sasko a další východní země Německa byly taženy vpřed mocným a silným západním příbuzenstvem. Ve skutečnosti Sasko doháníme, alespoň podle řady parametrů. Nebo třeba severní Itálie a Sicílie... Bohaté italské regiony jsou daleko před námi, Sicílie (i když to možná někoho překvapí) daleko za námi. Zase – v některých aspektech. V jiných možná nikoliv.
Je však třeba také definovat, co se tím doháněním myslí. Je to kupní síla? Tedy třeba počet těsnění do vodovodu, které si může člověk s průměrným příjmem koupit za svůj plat (pokud možno po zdanění)? Tak to hurá, protože jsme před Portugalskem a Řeckem. Nebo jde o „kvalitu života“, kde zároveň budeme ohodnocovat čistotu vzduchu, vody a množství polétavých prachových částic na kubík vzduchu? A započítáme také fakt, že i když se řada lidí z různorodých směrů snaží o opak, žijeme ve svobodné zemi, kde si každý může dělat skoro všechno, co se mu zachce, pokud to neodporuje zákonu? Protože v tomhle jsme od roku 1989 udělali skutečně obrovský skok (včetně mnoha dílčích posunů zpět).
Můžeme to vzít třeba přes dostupnost lékařské péče a tam, světe, div se, na tom budeme velmi dobře. A to ani nemluvíme o úmrtnosti kojenců. V průměrném věku dožití jsme se přiblížili vyspělým zemím na dva roky (na konci komunismu jsme byli zpět o cca pět let). Čili doháníme jako diví. Jenže jak si vysvětlit, že nejdéle v Evropě žijí Španělé, kteří jinak v mnoha disciplínách (třeba v té kupní síle nebo v dostupnosti lékařské péče) nejsou žádná špička?
Celý koncept „dohánění“ je problematický. Rozdíly v životní úrovni mezi například Portugalskem, Slovinskem a Německem vznikaly po celá staletí, tam nejde jenom a pouze o posledních pár desítek let. To bychom se mohli bavit třeba o vlivu protestanství na ekonomický rozvoj ve srovnání s katolictvím...
A teď trocha ekonomiky. Pominu takové formulace ze zprávy, jako „zájmy sobeckých zisků“, což z objektivně se tvářící studie dělá pohříchu spíše ideologický pamflet. Ostatně podobně, jako kritika vývozu zbraní do Nigérie a Iráku (v kapitole nazvané „Vývoz válečných zločinů“, což hovoří samo za sebe) nebo pasáž o vývozu energie z ČR, kde autoři prokazují neznalost (nebo hranou neznalost?) problematiky energetického trhu. Klíčovým grafem ekonomické části je podíl zaměstnaneckých náhrad na HDP, což můžeme jednoduše interpretovat jako podíl sumy vyplacené na mzdy a platy vůči objemu domácího produktu (i když lepší by bylo pracovat s přidanou hodnotou, nicméně budiž). Ano, Česká republika je s úrovní něco málo před 40 procent za průměrem EU. Jenže bych rád upozornil autory, že na konci komunistického režimu byl tento podíl v ČR o zhruba deset procentních bodů nižší (jde o odhady, socialistická statistika nic podobného nesledovala a z tehdejší struktury dat nelze provést odpovídající výpočty). Ve srovnání s dřívějším stavem vyspělé Evropy jsme rozdíl stáhli na cca polovinu. Takže doháníme.
Můžeme hovořit o tom, zda dostatečně rychle. Ano, po návratu naší země k racionálnímu politickému a společenskému uspořádání po roce 1989 se objevovaly hlasy, že vyspělý svět doženeme za pět, deset nebo dvacet let. Mnohdy je to připisováno Václavu Havlovi, ale popravdě podstatně vyšší podíl na šíření podobných mýtů měl třeba Valtr Komárek a lidé z jeho okruhu, i když jsou či byli nesmírně sečtělí a odborně zdatní. Čtyřicet let devastace (kterých bylo ve skutečnosti padesát) nelze „dohnat“ za třicet let. Zaostávání je daleko rychlejší než dohánění. Průměrnou zemí EU se staneme možná za dalších dvacet nebo třicet let, možná za padesát. Bylo by dobré si to přiznat.
Přesto nechci nasazovat autorům studie od Social Watch psí hlavu – v řadě věcí mají totiž pravdu. Ano, jedním z hlavních problémů této země je institucionální nedostatečnost. To pro příklad. Ale pokud je jejich zpráva prezentována v médiích jako „objektivní“ vyhodnocení vývoje České republiky, pak je to omyl a je to omyl především těch médií. Protože tato zpráva je ideologickým hodnocením několika málo aspektů, kterými se „dohánění“ dá měřit. Nic více. Ale tak nic méně.
