Nemohu se zbavit silného dojmu, že v tom je jistá nevyváženost.
Možná by bylo na čase vcelku jednoznačně říci, že to, co kupujeme a následně jíme, je jenom a pouze naše věc. Přece nemůže opravdu nikdo myslet vážně představu, že Evropská komise nařídí společnosti Coca-cola, aby na celém území Evropské unie prodávala jednu všude stejnou limonádu? Nebo aby existovala jedna celoevropská Nutella? Jenže zřejmě to leckdo vážně opravdu myslí. Protože jisté politické hnutí se chlubí ve svém posledním provolání tím, že „prosazuje kroky proti nadnárodním korporacím, které v České republice dávají pod známou značkou do prodeje potraviny s méně hodnotným složením. Tato situace je výsledkem postavení České republiky jako kolonizované země.“ Jsem skutečně zvědavý, jak by takové "dekolonizační" kroky měly vypadat. Třeba „Lex Nutella“ o tom, že tato dětmi oblíbená pomazánka musí mít v Čechách stejné složení jako v Německu. Z hlediska lidové legislativní tvořivosti je to nesporně velká výzva. Už jenom proto, že Nutella prodávaná v Německu se trochu liší od Nutelly prodávané v Itálii. Tak do toho zákona dáme parametry z Německa nebo z Itálie? Nebo třeba ze Švédska? Já si to netroufám rozhodnout, ale mohli bychom o tom udělat referendum.
Klidně můžeme. Ale ve skutečnosti je samozřejmě rozdíl mezi lunchmeatem nebo Nutellou v Německu a v Čechách problémem českých zákazníků. Tak si alespoň na chvíli připusťme, že ti stejní lidé, kterým praskají z těchto rozdílů samým vztekem žilky, jdou a výrobek koupí. Že to tak není? Že by si leckdo rád připlatil za lepší potraviny? Ale kdeže. Co si budeme namlouvat. Pokud by to tak bylo, tak máme dávno Nutellu stejnou jako v tom Německu nebo Rakousku nebo v Itálii, dokonce ani ta zmrzlina Magnum by u nás nebyla ze ztuženého tuku, ale ze smetany (jako u sousedů).
Ono to totiž vůbec není věcí Evropské unie, ono to není dokonce ani věcí českého státu. To je věc každého občana. EU má určité základní normy pro výrobky, které se mohou prodávat na jejím území jako potraviny. Například, že v nich nesmí být dejme tomu arzén. Česká republika má svoji podstatně podrobnější soustavu norem, hygienických a dalších předpisů. Mimochodem dosti přísnou a v řadě aspektů daleko přísnější než jsou předpisy kontinentální. Ale tyto normy samozřejmě nepředepisují, jestli má být v tom nebo onom výrobku 30 nebo 60 procent kakaa. Na to totiž musí mít každý z nás svoje vlastní „normy“, svoje hranice, co je ochoten konzumovat či předkládat svým dětem. Pokud držím v ruce výrobek, který má jako první položku cukr, jako druhou ztužený tuk a někde v povzdálí symbolické množství kakaa, a pokud ten výrobek koupím dětem s tvrzením, že jim kupuji čokoládu, tak jsem prostě hlupák a nemá cenu se o tom dále bavit. A přesně tak to je.
Bitvu o to, aby se v naší zemi prodávaly stejně kvalitní potraviny, jako mají Němci nebo Rakušané, si budeme muset vybojovat sami. Tohle na Brusel opravdu nehodíme. Nebo si ji prohrajeme sami. Kdo byl ve Spojených státech (New York se nepočítá) a navštívil tam někdy nějaký supermarket, tak ví, jak vypadá ta prohra. Sto druhů párků, všechny zcela bez chuti a vůně a ostatně prakticky bez masa, ale zato za pár haléřů.
Byl bych skutečně moc nerad, kdyby to mělo vyznít nějak nadřazeně vůči lidem, jejichž příjem není průměrná mzda, ale spíše mzda na úrovni mediánu nebo pod ním. A úplně stejně je mi jasné, že pro mnoho lidí mimo velká města a zároveň mimo vesnice neexistuje příliš jiných možností, jak nakoupit potraviny, než omezená možnost jednoho, dvou nebo tří supermarketů v okolí. Ale jako autor několika knih o rodinných financích říkám, že vždycky má člověk větší užitek z koupě menšího množství kvalitního a dražšího zboží než z většího množství levnějšího a méně kvalitního zboží. Baťa to řekl skvěle: „Nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci“. Ostatně: Víte, že průměrná česká domácnost vyhodí přes patnáct procent nakoupených potravin?
Což by člověka svádělo k představě, že možná neplyne ten rozdíl v kvalitě masově prodávaných potravin z ničeho jiného než z faktu, že máme tradičně trochu ležérnější přístup k financím než naši sousedé na západě a na jihu. Ale v tom to také nebude. Německé a rakouské domácnosti vyhodí ještě více potravin než ty české.
Přesto je řešení velmi prosté. Naše sousedy prostě zajímá, co kupují, jaké je složení, nakolik jim to vyhovuje nebo nevyhovuje. Nekoupí dětem zmrzlinu ze ztuženého tuku, ale ze smetany. Nekoupí cereálie „čokoládové kroužky“, ve kterých je 50 procent cukru a 1 procento čokolády.
Chtít ovšem v zemi, kde málem ukřižovali ministryni školství za to, že zakázala prodávat coca-colu ve školách, aby se lidé zajímali o kvalitu nakupovaných potravin, je skutečně těžké. Nicméně jestli opravdu chceme mít stejnou Nutellu, jako se prodává v Berlíně nebo v Mnichově nebo v Miláně či v Římě, tak nám nic jiného nezbude. Protože dokud bude dostatečný odbyt „ošizené náhražky“, tak by byl italský producent Fererro skutečně naprostý hlupák, kdyby za více peněz neprodával méně kvalitní výrobek.
Shrnu to možná hodně tvrdě, ale podle mého pravdivě: Brusel skutečně nemůže za to, že jsme poddajní a koupíme všechno, co vidíme v televizi v reklamě.
