Nejde o otázku etiky, protože nejde o rasismus. Neetické by bylo „vytváření seznamů“ nebo selektivní přístup k čemukoliv na základě rasy. Nicméně v rámci „politické korektnosti“ jsme již před řadou let zcela rezignovali na řadu statistických zjištění. Nevíme mnoho věcí, které by bylo třeba vědět. Proč je potřebujeme vědět? To je vcelku jednoduché.
Představme si standardní postup při řešení problému – protože mi jsou nejbližší problémy ekonomické, tedy nějakého ekonomického. Dejme tomu, že v průmyslovém podniku řeší management otázku nedostatečné výkonnosti jedné části produkčního řetězce. A představme si, že z jakýchsi „etických“ důvodů nebude management zkoumat, jak tato konkrétní část továrny vlastně funguje, zda je v ní dost nebo málo lidí, zda se tam náhodou neshromáždili nejhorší pracovníci, zda tam nechybí stroje nebo jestli tam není průvan a proto následně nejvyšší nemocnost v celém podniku. Prostě že ten problém budou manažeři řešit jenom na základě celkových výkazů. Takové řešení nemůže být efektivní. Do takové části výroby je možné nainvestovat obrovské peníze s nulovým nebo minimálním výsledkem. Protože pokud nevíme, jak ty věci fungují, je řešení střelba naslepo.
Nemyslím si, že lze stát řídit jako podnik, protože politika a podnikání jsou dvě odlišné věci. Mají něco společného, to jistě, ale mají daleko více odlišností. Nicméně jedna z těch společných věcí, které platí pro politiku i podnikání či manažerské činnosti je, že k obojímu je třeba mít validní informace a znalost prostředí. Stejně tak podobnost mezi jednou částí továrny a jednou nebo jinou menšinou je pofidérní (čili ošidná nebo nejistá), nicméně jsou zde dostatečné podobnosti pro analogii.
Ano, informace je dobrý sluha, ale špatný pán. Informaci je možné zneužít. Proto jsme kdysi přestali sledovat původce trestné činnosti – aby nebylo možné, že kdosi takové informace zneužije k rozdmýchávání národnostní nenávisti. Například tvrzením: kriminalita Romů je desetinásobná oproti kriminalitě zbytku populace. Nebo. Vietnamská menšina stojí za 75 procenty výroben drog v zemi. A čeho jsme tím dosáhli? Právě a jedině toho, že je naprosto stejně zneužívána neexistence informací. A že proti tomu nelze postavit cokoliv, co by připomínalo validní informace. Neznáme pravdu. Ono totiž platí, že kdo nezná pravdu, nemůže bojovat s dezinformací.
Po českých sociálních sítích koluje opakovaně pamflet o „děsivých skutečnostech, které před námi tají“. Je založen na údajných zjištěních ČSÚ (jde o vymyšlená čísla, statistici nic z toho ve skutečnosti nezjišťují) a týká se romské menšiny. Opakovaně se vynořuje a má tisíce či desítky tisíc sdílení. Neexistence skutečných dat ale brání jakékoliv racionální diskusi o nesmyslech. A výsledkem je, že jakkoliv jde (pravděpodobně) o údaje zcela vymyšlené, pokaždé jim další část společnosti uvěří.
Neumím si představit, jak řešit racionálně a s rozmyslem jakýkoliv problém, jehož obrysy neznáme nebo pouze nejasně tušíme. Já tím nechci snížit nebo jakkoliv devalvovat činnost mnoha lidí, kteří v terénu pracují a snaží so o to, aby věci začaly fungovat lépe. Zcela rozumím jejich znechucení nad zjednodušenými či hloupými výkřiky, kterých jsou plné sociální sítě. Chápu jejich nedůvěru ke všemu, co i jen vzdáleně připomíná „dělení lidí podle rasy“, také to nemám rád. Jenže statistiky jsou anonymní – nejde o údaje o konkrétních lidech, které lze zneužít proti konkrétním lidem. A zároveň musím opakovat to základní: Nelze řešit problém bez toho, že známe jeho obrysy, hloubku, mechanismy fungování, projevy a dopady.
Takže rozhodnutí Úřadu vlády pokusit se o nějaký kvalifikovaný odhad počtu spoluobčanů romské národnosti nevidím jako neetickou věc. Stejně, jako bych opravdu nepovažoval za neetické, kdybychom začali sledovat například výskyt nemocí podle národnosti a řadu dalších věcí – včetně té kriminality. Alespoň bychom si mohli nalévat čistého vína a nikoliv vymyšlené splašky.
