Přímá demokracie projevená prostřednictvím referend je skvělá věc. Je to správná věc. Jenže referenda nemohou být omezena na „zásadní otázky“. Chtít, aby občané rozhodovali jednou za dvacet let o euru, vstoupení nebo vystoupení z EU nebo NATO a o podobných zcela klíčových věcech je stejné, jako očekávat bezchybné zdolání sjezdovky Streif (Hahnenkamm) od lyžaře, kterého pustíme na svah právě a jenom jednou za těch dvacet let.
Návrh ústavního zákona, se kterým přišlo SPD-TO, v podstatě není špatný. není ani nijak geniální. Lze tam třeba velmi zásadně diskutovat o mnohých detailech, které by měly být lépe popsány nebo které návrh naprosto neobsahuje.
Například pokud iniciativa podle Článku 3 návrhu předkládá ke schválení zákon (což tento text nevylučuje, ale ani neupravuje), chybí zde zcela definice požadavků a formální podoby návrhu. (Nejde o samotnou otázku, ta je jasná, totiž Přijetí: Ano/Ne. Jde však o náležitosti samotného legislativního předpisu, který je posuzován.) Přičemž bez toho, aby občané zastupovaní iniciativou mohli předložit zákon jako celek, ztrácí obecné referendum značnou část svého významu. Pokud bychom si za vzor chtěli brát Švýcarsko, pak v případě zákona prosazovaného referendem chybí možnost, aby Parlament ve stejné věci vypracoval a přijal svoji verzi a dal ji k posouzení.
Dále například je problematické, proč by navrhovatelem referenda měla být vláda (Článek 4, odst. 1, písm. a) – to je do jisté míry proti smyslu referenda. Vláda předkládá své návrhy zákonů Parlamentu standardní cestou a není důvod, proč by se měla přímo obracet na občany nad rámec svého mandátu. Jestliže existuje téma natolik zásadní pro společnost, pak se to přece projeví vznikem iniciativy a nikde není řečeno, že političtí vůdci i z vládních stran se této iniciativy nemohou zúčastnit.
Také otázky rovného přístupu do sdělovacích prostředků jsou problematicky řešené – pět hodin ve veřejnoprávních médiích pro obě strany nemá u celostátních otázek příliš velkou váhu a navíc sice máme definovanou „iniciativu“, ale nikoliv opačnou stranu, tedy ty „druhé“. Kdo se ujme oněch pěti hodin „proti“? Na to zákon vůbec nemyslí. Lze například zvážit státem financovanou publikaci, kde iniciativa i její opozice dostanou stejný prostor pro předložení názorů a distribuci této publikace občanům (což je model používaný a vyzkoušený).
Dalo by se pokračovat. Třeba zde není možnost korespondenčního hlasování, není zde možnost hlasování v zahraničí, není zde ani náznak pokusu o elektronické hlasování... A není zde otázka povinnosti občana hlasovat, která v případě celostátních referend je ke zvážení (zdůrazňuji zvážení, protože pokud je někdo lempl a nehodlá se podílet na správě vlastní země, není mu asi pomoci). To všechno jsou nicméně věci, které lze příslušnou diskusí zvládnout a případně řešit.
Základní chybou návrhu je ale něco jiného. Celostátní referendum je fajn, ale potřebujeme daleko více upravit referenda obecní a ustanovit referenda krajská a to tak, aby jejich výsledky byly závazné pro místní samosprávy a aby občané dostali především skutečnou možnost spravovat nejdříve svoji vlastní obec a svůj kraj. Aby nejdříve byla přijata rozhodnutí, která budou reálně ovlivňovat životy konkrétních lidí na konkrétních místech. I lyžař jezdí nejprve na modré sjezdovce, pak se vydá na červenou a případně černou trať.
Návrh SPD-TO je tedy především nedostatečný, protože z otázky přímé demokracie řeší relativně nevelký (jakkoliv důležitý) výsek problematiky. Téma přímé demokracie a referenda je však potřebné pojmout daleko plošněji a koncepčněji. Jestliže má existovat referendum o „nejdůležitějších otázkách“, pak musí především a nejprve (či alespoň současně) existovat funkční referendum (nikoliv současný patvar) o otázkách místních a regionálních.
