Mnoho ekonomických zákonů obsahuje mnohdy dosti tvrdá ustanovení, která se snaží informační asymetrii potírat – viz třeba ustanovení o zneužití informací. A třeba celý systém veřejně přístupných registrů (od obchodního rejstříku přes třeba insolvenční rejstřík, registr smluv nebo katastr nemovitostí) má přesně stejný smysl, totiž dát všem účastníkům trhu stejnou zprávu ve stejnou chvíli. Ne, že by se to vždy dařilo. Ale vůle tu je.
Ve společenském životě funguje informační asymetrie dosti podobným způsobem. Jde o vytváření určitého dojmu, společenské nálady, stavu znalostí, které pak umožňují tomu, kdo ovlivňuje, užívat benefity (kterými nemusí být vůbec peníze, stačí pocit ovlivnění společnosti, pošpinění někoho a podobně). Dosti obvyklé je, že využití informační asymetrie má podobu tak zvaných fake news, tedy buď výrazně zkreslených, nebo přímo lživých zpráv. Samozřejmě dopady to má primárně na politiku.
Mechanismus je jednoduchý. V našem světě, jakkoliv je plný informací nejen k prasknutí, ale doslova tak, že jsme jimi obklopeni nikdy předtím nepoznaným způsobem, existují dva zajímavé jevy. První je společenská poptávka po dalších zprávách, jakkoliv ani ty minulé nebyly konzumovány, využity, registrovány, absorbovány a hierarchizovány. S tím souvisí skutečnost, že společnost získala pocit „práva“ na znalosti i o velmi intimních či osobních věcech „veřejně činných“ osob. Tento pocit je zajisté přinejmenším částečně oprávněný, ale znakem našich časů je dynamické rozšiřování obsahu tohoto „práva“ hraničící s naprostou ztrátou soukromí.
Druhým jevem je nepřítomnost hierarchizace. Ztrácí se příčina a následek. Informací je tolik, že není v lidských silách jejich utřídění, analýza a proces, který bychom lidově označili jako „oddělení zrna od plev“. Mohli bychom to nazvat přiřazením nějaké stupnice pravdivosti či shody s realitou k tomu, co každou minutou chrlí zdroje útočící na občana.
Ještě před nedlouhými lety jsme žili v situaci, kdy informace byla „drahá“ nebo alespoň měla svou cenu vyjádřenou třeba platbou za noviny nebo nějakým podobným způsobem. Teď je stav, do jisté míry, opačný. Média v tom nejširším smyslu slova (neomezujme se na klasická média) jsou nejen „zadarmo“, ale naopak se soustavně nabízejí a vnucují.
Samozřejmě se tohle všechno nemůže vyhnout ani takové události, jako volba prezidenta. Pokud se podíváme půl roku zpět a budeme sledovat (dejme tomu) nejvíce šířené informace o Miloši Zemanovi, tak je zde vcelku nemalý zástup podivuhodných zpráv. Kdybychom z toho vybrali v podstatě namátkou zprávy obzvláště kruté či obzvláště absurdní, tak prezident přišel při tajné operaci o nohu, trpí rakovinou v rozvinutém stádiu, jeho voliči údajně nemusí k prvnímu kolu volby, protože od letoška stávající prezident automaticky postupuje do kola druhého (což původně vzniklo jako vtip v satirickém pořadu, ale vznikl z toho klasický hoax) či přijal při tajném obřadu ve Spojených arabských emirátech muslimské jméno.
První dvě „zprávy“ využívají zmíněného hladu po informacích. Hrad je tradičně skoupý na zprávy o prezidentově zdravotním stavu, přičemž poptávka po nich za prvé existuje, za druhé je logická, neboť zdraví nejvýznamnějšího ústavního činitele a hlavy státu je skutečně jakýmsi „obecným“ majetkem (řečeno s jistou nadsázkou). Další dvě zprávy jsou vybrané z druhé kategorie a počítají s tím, že občan, zahlcený vším možným, si nedokáže „podstrčenou“ informaci zařadit a přiložit k ní onu potřebnou „míru shody s realitou“.
Vyhrocená doba mezi prvním a druhým kolem povede k šíření dalších „zaručených“ informací. Existuje v podstatě jediný způsob, jak se s tím vyrovnat – pustit z hlavy cokoliv jiného, než co volič uslyší přímo od kandidátů. A rozhodovat se podle toho, který z obou mužů pro něj představuje přesnější ztělesnění toho, co ten který volič od prezidenta země očekává. Neboť, abych se držel příkladů z jedné strany, po rakovině a amputované noze už může přijít v podstatě cokoliv.
