Když přepočítáme toto číslo na celé dotčené rodiny, můžeme s klidem tvrdit, že exekutora se bojí přes dva miliony lidí.
Samozřejmě můžeme dlouze diskutovat o tom, kolik z nich si „za to může samo“, kolik z nich je spíše „obětí systému“, ale ve skutečnosti je to v danou chvíli vedlejší. Toto obrovské číslo exekucí již není souhrnem osobních potíží jednotlivců. Tady jde o především o ekonomický, sociální a politický problém.
Ekonomická rovina je jasná. Pokud je 900 tisíc lidí v exekuci a možná i více než polovina z tohoto počtu v naprosté dluhové krizi, ze které se již reálně nedá uniknout, pak můžeme s klidným svědomím dovodit, že těchto 400 tisíc až půl milionu spoluobčanů se uchyluje nemalou částí svých ekonomických aktivit do zóny, kterou obvykle nazýváme „šedou“. Nemá smysl se nad tím pohoršovat. Chovají se logicky. Pokud jste v takovém zadlužení, které nemá východisko, splácení ztrácí smysl. Pak je jednodušší najít způsob, jak naprosté maximum příjmů uskutečnit mimo standardní ekonomické vztahy a tedy neposkytnout je na splácení dluhu, ale využít je ke svému prospěchu.
Ekonomicky je to pak samozřejmě problém ani ne tak pro tyto dlužníky, ale spíše pro stát, který přichází o daně i platby na pojistném. A navíc zde vzniká velká skupina obyvatel země, kteří za pár let, až se dostanou do důchodového věku, zatíží rozličným neodhadnutelným způsobem sociální systém, protože jejich příjmy z důchodového systému budou velmi nízké a nashromážděný majetek nulový.
Sociální rovina je vskutku elementární. Sociální vydělení a pocit ponížení, který je s exekucemi spojen, se obtiskují do společnosti. Nutně ji zbavují empatie, nutně zesilují kriminální tendence. Bezvýchodné situace jsou podhoubím závislostí všeho druhu včetně gamblerství. Nic, z čeho by i jen vzdáleně mohl plynout užitek.
Politický problém je také zjevný. Lidé bez východiska mají logickou tendenci preferovat spíše strany nabízející jednoduchá řešení. Jakkoliv by taková řešení nefungovala, jsou absurdní nebo by jejich použití způsobilo obrovské škody, pro lidi bez budoucnosti jsou lákavé. Nad tím se může leckdo ušklíbat, ale pokud jediný majetek, který můžete užívat bez omezení, je volební právo, těžko lze očekávat, že toto volební právo bude používáno s cílem plnit šlechetné celospolečenské cíle. Spíše bude používáno ve zlosti a bez rozmyslu.
Ano, jsem také toho názoru, že dluhy se mají vracet. Ale v České republice věc přerostla rozměr, ve kterém je možné hovořit o normální situaci. Navíc dřívější chybná rozhodnutí státu a jejich institucí uvedla do dluhů i velké množství takových lidí, kteří by jinak neměli podobné problémy. Nepochopíte, jak může mít člověk od narození slepý exekuci za jízdu v MHD načerno, když má a vždy měl jízdné zdarma? Já také ne. Nicméně dopravní podnik pokutu vyměřil, právní kancelář zažalovala „černého pasažéra“, soud ho odsoudil a invalidní důchodce má nyní zaplatit nejen dlužné jízdné, které nemohl spotřebovat, ale i všechny náklady – tedy celkem mnoho desítek tisíc korun. Absurdní? Samozřejmě.
Jistě, tento příběh je extrémní, ale pokud z dluhu pět tisíc korun vyrobí systém dluh padesát tisíc, je to o tolik jiné? A co případ, kdy má jeden člověk exekuce za deset nesplácených úvěrů? Jakou odpovědnost prokázali věřitelé, když o těchto půjčkách rozhodovali?
Čili dluhy se mají platit, ale dostali jsme se do jakési hodně divné reality, ve které tato věta ztrácí smysl. A zároveň jakékoliv řešení musí být plošné. Není možné rozhodovat jednotlivě, zda se pan X zadlužil vlastní hloupostí nebo zda mu největší ránu dal stát svou laxností a špatným zákonodárstvím. A zda pan Y má být oddlužen, když mu postupně půjčilo pět věřitelů, i když jeho plat stačil v nejlepším na klidné splácení jedné půjčky.
Současný stav nemůže pokračovat, protože nemá žádný exit, kterého by systém dosáhnul vlastními silami. Je nutné do něj zasáhnout zvenku a udělat rychlé plošné řešení. Takové, jaké je obsaženo v novele insolvenčního zákona, která je v současnosti v Poslanecké sněmovně.
Očekávejme kolem ní velké diskuse. Je skutečně kontroverzní. Ale potřebujeme „velké oddlužení“, protože žádnou jinou rozumnou a průchodnou cestu nemáme.
