V té diskusi jde o zajímavou věc, která směřuje až na dřeň některých ekonomických úvah. Jestliže totiž euro jako společná měna „rozvlnilo“ poměry v celé eurozóně a zprostředkovaně i mimo eurozónu a pokud dokázalo „přesunout“ průmysl z jihu „jinam“, kde se vliv společné měny zastaví? Nebude pokračovat v koncentraci prospěchu do těch zemí, které jsou produktivnější, a distribuovat neúspěch k méně produktivním?
Text Lukáše Kovandy je v této věci zajímavý (ZDE). V podstatě říká, že deindustrializace „jižního křídla“ byla daná tím, že investoři pod vlivem toho, že dané země nejprve měly přejít a pak reálně přešly na euro, půjčovali těmto státům ochotněji a levněji, než odpovídalo jejich faktické kondici. To pak zmíněným zemím umožnilo zvyšovat platy ve státní sféře, případně nafukovat různé bubliny a vytvořit nerovnováhu mezi příjmy a růstem produktivity, tím se pod mzdovým tlakem ztratila konkurenční schopnost a došlo k odlivu průmyslu.
Principiálně je možné souhlasit. Ale s několika doplňky. S dosti zásadními doplňky.
Za prvé za to nemůže euro jako takové. Předpoklad investorů je jejich předpoklad. Že se odehraje na základě nějakého očekávání, to je normální. Pokud tito investoři očekávali, že tradičně nepříliš dobře vedené země jako Itálie nebo Řecko budou s eurem vedené podstatně lépe, pak se prostě mýlili a jejich lehkovážné půjčování „jihu“ bylo absurdní nikoliv kvůli euru, ale z principu věci.
Za druhé realitní bublina ve Španělsku měla vícero příčin a euro jako takové bylo spíše převodovou pákou, která umožnila její internacionalizaci (díky vynulování kurzových rizik). Euro ji nevyvolalo, euro ji pouze díky snížení transakčních nákladů pomohlo k většímu rozmachu.
Za třetí a to je nejpodstatnější. Deindustrializace Itálie i Španělska a konec konců i Řecka (jakkoliv tam hovořit o průmyslu je nadnesené i historicky), nezačala s eurem a dokonce ani s jeho obdobím příprav. Započala daleko dříve, především v sedmdesátých a pak zvláště v osmdesátých letech, kdy obě země trpěly (i v obdobích růstu) byrokracií, korupcí, špatnou správou věcí veřejných a dalšími neduhy. O Řecku to platí stejně. Euro ale v ruku v ruce se společným trhem udělalo jednu věc – málo výkonné ekonomiky postavilo do přímé a smrtící konfrontace s ekonomikami efektivnějšími a vnitřně výkonnějšími. A skutečně, jak Lukáš Kovanda alespoň částečně podotýká, přidala se k tomu nová konkurence ze strany středoevropských a pobaltských ekonomik začleněných do Evropské unie. Ukázalo se, že Španělsko či Itálie, jakkoliv jde o státy vyspělé, nedokázaly čelit tlakům České republiky, Slovenska, Pobaltí, ale také Slovinska a po jistém váhání i Polska. Ale znovu – nemohlo za to ve skutečnosti euro, ty země si za to mohly samy. Prazáklad jejich problémů je podstatně hlubší než společná měna.
Jakkoliv zde u nás nadáváme na mizernou správu věcí veřejných, plýtvání, korupci a cynické nadnárodní korporace optimalizující daně, ve skutečnosti se i při všech výtkách ukázalo, že tato země je v řadě srovnání i po čtyřiceti letech socialistického hospodaření schopná velkých výkonů. Kdo chce příklad, nechť se podívá na Seat a mladoboleslavskou Škodu. Kdo chce další, ať si porovná úroveň dluhu vůči HDP v České republice, na Slovensku a proti tomu si postaví Španělsko, Itálii nebo Řecko.
Problém „jižního křídla“ není ve skutečnosti euro, problémem těchto zemí je jejich nízká produktivita práce předběhnutá o dost dopředu životní úrovní. Na tom nemá společná měna vinu, tento rozpor vznikal dlouhé roky předtím, než se euro zjevilo. Ani jedna z těchto zemí neměla euro přijímat. Kdyby nebyly jejich vlády a konec konců i občané zaslepeni jakousi „národní hrdostí“, pak by při vyhodnocení svých možností musely konstatovat, že již samotný společný trh je pro ně velké sousto. A že společná měna na dřeň věcí odhalí, že efektivita ekonomik těchto zemí a efektivita správy věcí veřejných v oněch státech takovou konfrontaci ve zdraví neustojí.
Já přesně rozumím italským a španělským či řeckým kolegům zabývajícím se ekonomií, že v euru vidí komplikaci, že v něm vidí brzdu restrukturalizace jejich ekonomik. Jenže skutečnou komplikací pro tyto státy je společný trh, který sám o sobě dosti drsně demaskuje mýty o vlastní kvalitě. Ztráta možnosti pracovat s kurzem vlastní měny pak politikům bere tu pohodlnější cestu alespoň k udržení statutu quo. Protože takový politik se ještě nenarodil, který by přišel před voliče a řekl jim: „Vážení spoluobčané! Naším problémem je, že se máte příliš dobře na to, jak efektivně tato země funguje.“ Oč jednodušší je jít a hlásat: „Vážení spoluobčané! Když se zbavíme eura, budeme se mít skvěle.“
