Rozhodnutí přiškrtit hypotéky je samozřejmě správné. Naprosto správné. A je především ekonomicky vysoce racionální.
Naopak tvrzení, že to pro mnoho lidí znesnadní přístup k vlastnímu bydlení, je možná z jednoduché optiky formálně čisté, ale ve skutečnosti dost hloupé, krátkozraké, povrchní.
Vysvětlím.
Dnešní poptávka po bydlení relativně vysoko převyšuje nabídku. Což je důvod, proč ceny bytů i domů již po mnoho let dynamicky rostou. Dynamicky znamená třeba o 15 nebo 20 procent ročně. Poptávka, kterou finančně živí právě hypotéky, jejich dostupnost a nízká cena (úroky), tedy dlouhodobě převyšuje nabídku. Jestliže ČNB přistoupí k tomu, že použije svoje regulační nástroje a donutí banky omezit počet poskytovaných hypoték, poptávka klesne a sníží se tlak na růst cen. Což je dobře, protože vlastníme vcelku dost výraznou nemovitostní bublinu a víme, co taková bublina umí. Kdo neví, ať si vzpomene na roky 2008 až 2011. No ano, jejím spouštěčem byly také nemovitosti a hypotéky, je to tak.
A teď si představme, že by ČNB nedělala nic, že by jen tak koukala, jak se v kotli vaří voda.
Ceny by rostly dál – až do začátku nějaké budoucí hospodářské stagnace, která dorazí třeba za dva nebo za tři roky, by přidaly dalších 30 nebo 40 procent. A po zlomu do horšího ekonomického období by poptávka po novém bydlení poklesla i fundamentálně, což by vedlo k poklesu cen a k tomu zjištění, ke kterému došly stovky či miliony rodin v USA a desítky milionů po celém světě za krize minulé. Totiž že splácí obrovské peníze za domy, jejichž tržní cena je v danou dobu podstatně nižší, než zbývající úvěr k doplacení. V té budoucí smutné době, která prostě jednou přijít musí, protože je to ekonomická zákonitost, začne přibývat lidí, kteří přijdou o práci, jejichž podnikání bude v krizi. A oni nebudou mít na splátky. Na trh začnou přicházet vynuceně další domy a byty, které srazí dále ceny. Česká republika pak bude plná lidí, kteří na tom budou stejně, jako onen pověstný nezaměstnaný černoch na břehu Missouri. Budou sedět s rukama v klíně na verandě svého domu a čekat, až zazvoní exekutor.
Nevím, jaký skutečný cíl má ČNB z hlediska budoucího objemu poskytnutých hypoték, ale odhadem říkám, že pokud by se podařilo snížit objem (a v podstatě i počet) poskytovaných hypoték o čtvrtinu nebo i třetinu, bylo by to skvělé a oslabili bychom významným způsobem riziko, že příští nesporné potíže budou „megapotíže“.
Když mají všichni pocit, že svět je skvělý a nádherný, tak ti, kteří šlapou na brzdu, nepatří mezi hvězdy večírků. V národní bance o tom mohou vyprávět dlouhé příběhy.
Přitom by to tak ani nemuselo být. Nebýt toho, že v posledních letech se ještě zhoršil již tak špatný stav povolovacích řízení, kdyby developeři měli volnější ruce a mohli na trh dodávat víc bytů a domů, možná by ČNB nemusela šmátrat po záchranných brzdách. Protože ve skutečnosti není hlavním problémem to, že si domácnosti půjčují na vlastní bydlení (i když to také má svoji míru rozumnosti). Kdyby se to dělo v prostředí alespoň vyrovnané poptávky a nabídky, všechno by bylo snazší a jednodušší. Hlavně bychom nenafukovali realitní bublinu, tu vzducholoď Hindenburg v deštivém dnu 6. května roku 1937.
Protože tak to je. Náš realitní trh je vzducholoď plněná vodíkem. Národní banka nedělá nic jiného, že se nám snaží zabavit zapalovače a sirky.
