Ani se nehodlám zabývat ropou (ostatně Afghánistán není žádná ropná velmoc, i když nějaké zásoby objeveny byly). Dokonce ani nebudu rozebírat významná (a v podstatě vůbec netěžená) naleziště kovů jako lithium, zlato, kobalt, měď... Hospodářsky jsou to přísliby, reálně o ně v současnosti nikdo nestojí. V takovém zmatku, v jakém je Afghánistán posledních čtyřicet let (příští rok budeme „slavit“ čtyřicáté výročí sovětské invaze), se stejně nic těžit nedá.
Ekonomický význam války (jinak to nazvat nelze) v Afghánistánu je jednoduchý – drží tento konflikt daleko od nás, na druhém konci zeměkoule.
Jistě. Do určité míry. To je fakt. Teroristé útočí i v Evropě, útočí i ve Spojených státech, v Izraeli a jinde. To všechno je pravda. Ale hlavní střety se odehrávají v Afghánistánu, v Iráku, v Sýrii... A zde bychom mohli doplnit seznam možná i desítky nebo dvou desítek dalších států, které vedou svůj vlastní boj s teroristy a které Západ tak nebo onak podporuje.
Výsledky války s terorismem nejsou za těch skoro dvacet let, co ji západní svět (a my s ním) vede, nijak hmatatelné. Vlastně se nedá skoro o žádném okamžiku říci: „Tady a teď bylo dosaženo nezpochybnitelného a jasného vítězství“. To je ta potíž boje s partyzánskými bojůvkami někde v nehostinných oblastech Kandaháru a s množstvím šílenců rozsetých po celém světě.
Navíc (a to je nejhorší) jde o válku s ideologií, nevzdělaností, slepou vírou.
Taková válka netrvá měsíce nebo roky. Taková válka trvá a bude trvat desetiletí.
Smiřme se s tím.
Když totiž opustíme Afghánistán, Irák a další země, když je necháme jejich problémům (jak mnozí žádají), možná nějakou dobu neuslyšíme o dalších mrtvých Američanech či dalších mrtvých Češích nebo Polácích kdesi daleko, ale jednoho dne se probudíme do rána, kdy válka přijde až k našim prahům.
Válka s terorismem neskončí tím, že si řekneme: My s tím končíme. Odcházíme. Na to by museli být dva. Teroristé tuto válku vedou z nenávisti. Neukončí ji, když řekneme "Končíme".
Válka (každá, i tato) má navíc i své ekonomické zákonitosti. K nim patří, že kdo chce zvítězit, kdo má touhu zvítězit, ten musí zasáhnout ekonomiku protivníka, podlomit ji v co největším rozsahu, vyčerpat jeho zdroje. Boj v Afghánistánu omezuje zdroje teroristů, jejich ekonomickou sílu. Nedokážeme v ní (v současnosti) zvítězit, ale dokážeme alespoň eliminovat jejich rozpínavost. Jako se to podařilo za mimořádných obětí v případě Islámského státu v Iráku a Sýrii.
Pokud ale teroristy „necháme být“, necháme jim také prostor vést tuto válku s daleko většími možnostmi (včetně finančních) a s větší zničující silou. A vést ji u nás doma. Umožníme jim zasáhnout naši ekonomiku, protože díky její síle můžeme vést náš způsob života.
Ve skutečnosti tři čeští vojáci zabití podlým a zbabělým způsobem v Afghánistánu nepoložili své životy „kdesi daleko v žoldu a kvůli americkým zájmům“, jak nechutně někteří lidé tvrdí. Položili své životy při obraně naší země, našeho způsobu života a naší kultury. Že to nebylo u Mělníka nebo někde u Zlína, ale několik tisíc kilometrů daleko? To nemá v dnešním světě žádný reálný význam.
