Přes čtvrt bilionu korun vysátých z českých mozolů bylo vyvedeno do ciziny. To je prostě skvělá munice hospodářských katastrofistů.
Už jenom proto, že těch 270 miliard korun je suma, kterou si drtivá většina lidí vlastně ani neumí představit (a to včetně mnoha studentů ekonomických škol). Je to tedy dostatečné číslo na to, aby vyděsilo.
Ve skutečnosti to v rozměrech státu, kde se stovky milionů počítají za desetinnou čárkou, zase není tolik. Skutečně není. Roční hrubý domácí produkt České republiky dosáhnul v roce 2017 hodnoty přes pět bilionů korun, takže asi dvacetinásobek oněch „vyvedených“ dividend.
Přibližme si to ještě jinak. Přebytek obchodní bilance naší země byl v roce 2017 přes 152 miliardy korun. Přebytek platební bilance dosáhl (i přes ty obrovské dividendy do ciziny) více než 63 miliard korun. A objem exportu tohoto státu byl skoro 3,5 bilionu korun.
Pořád máte pocit, že těch 270 miliard je skutečně hodně? Samozřejmě, že je to hodně! Je to strašně moc především v opravdovém ekonomickém srovnání. A tím jediným skutečně ekonomickým srovnáním je, jak podniky rozdělily svůj zisk mezi dividendy a investice.
Máme k dispozici data ČNB (obsahují je Zprávy o inflaci, ty jsou k nalezení ZDE), která říkají zhruba toto: zatímco na dividendách odešlo v roce 2017 (do zahraničí) oněch zhruba 270 miliard korun, investováno bylo v odpovídajícím srovnání asi 120 miliard korun. Tedy asi třetina zisku společností ovládaných z ciziny je použita na reinvestice (samozřejmě se to takhle po pravdě nedá říkat, ale při velkém zjednodušení...), dvě třetiny si stahují vlastníci prostřednictvím dividend. Za mne osobně: Ten poměr je špatně. Daleko lepší by bylo, kdyby na investice šel větší díl koláče, třeba 45 nebo 50 procent.
Jenže přání je jedna věc, realita druhá. Pro zajímavost. Rakouské firmy ovládané ze zahraničí reinvestují asi 43 procent zisku, v Německu je to podobné, společnosti s polským domicilem skoro polovinu, slovenské ale jen asi dvacet procent, britské o něco méně než české (tedy méně než třetinu). Zato zahraničním kapitálem ovládané firmy v Maďarsku vrací do svého rozvoje více než šedesát procent zisku.
Ta čísla ale nelze brát tak, že by zcela přímočaře platilo: čím větší reinvestice, tím lépe. Třeba v českém případě je třeba vnímat, že zahraniční investice do českých podniků probíhaly ve vlnách a byly provázeny také investicemi do produkce. Ty mají určitou morální životnost a mají určitu fyzickou životnost, mají také nějakou periodu návratnosti. Takže se nedivme, že ještě před pár lety bylo reinvestováno v ČR 40 i více procent zisku. Kdybychom sáhli před rok 2000, velmi pravděpodobně bychom našli i údaje blízké současnému Maďarsku.
Druhá podstatná věc. Dnešních 120 miliard je v každém případě o hodně více než dřívějších 70 nebo 75 reinvestovaných miliard. Zisky těchto podniků se totiž velmi dramaticky zvýšily, takže nynějších 30 procent je nominálně daleko větší balík peněz, než dřívějších 40 procent.
Třetí podstatná věc. Ono také hodně záleží na tom, jak se společnostem chce danit v té které zemi. Zisk se totiž dá celkem dobře přelévat mezi částmi nějaké nadnárodní společnosti a je možné ho šikovně nasměrovat tam, kde to nejméně „daňově“ bolí. Pak to může vypadat, že v nějaké zemi jsou investice vůči zisku vysoké, jenže problém je v tom sníženém zisku. Akcionáři si prostě dividendu nechají vyplatit z jiné země, protože je to daňově lepší.
Čtvrtá důležitá věc. Úvěry podnikatelských subjektů u bank se zvyšují. Firmy tedy mohou vcelku snadno a levně používat cizí zdroje a zvedat si tak svůj daňový štít. Že v letech dostupných (a levných) peněz je pro podnik výhodné jít hledat peníze na trh a v poklidu vyplácet dividendu, o tom asi není spor.
Těch 270 miliard korun dividend, které odpluly do zahraničí, to ve skutečnosti není žádné velké neštěstí. Investoři před časem přišli a vložili svoje peníze do této ekonomiky. Pomohlo to k růstům z první dekády našeho století, pomáhá to i nynějšímu skutečně masivnímu posilování hospodářství. Dividenda je nutný průvodní znak.
Stavět nějakou hráz na cestě dividendy do ciziny je absurdní. A hlavně platí, že i jen v trochu delším časovém období to nutně znamená více malusů než bonusů.
Dvě věci ale smysl mají a má význam o nich diskutovat.
První: Jak zlepšit podnikatelské prostředí v zemi tak, aby to investory motivovalo k dalším reinvesticím? Jak zvýšit vymahatelnost práva, zlepšit daňový systém a zbavit ho byrokracie, jak vytvořit celkově lepší investorské klima?
Druhá: Má smysl nabízet daňové úlevy (například) za nové investice (zvláště třeba do výzkumu, inovací, vysoce náročných výrob)? A kolik bychom na to měli dát?
To jsou skutečně podstatné otázky nynější doby. Nikoliv to, jestli ze země odešlo na dividendách 220 nebo 280 miliard korun a jak to nějak regulací omezit. Nebo raději rovnou zakázat.
