Oficiálně to je asi 2,4 milionu lidí. Ale humanitární organizace hovoří již nyní o více než třech milionech a velké pravděpodobnosti, že do konce roku se toto číslo vyšplhá na 3,5 milionu lidí. Ano, ze země uteklo možná až deset procent obyvatel. Pro ilustraci: těch 3,5 milionu je více lidí, než kolik obyvatel má celá Uruguay. Případně celé Moldavsko včetně okupovaného Podněstří.
Nebo z jiného úhlu je to stejné, jako kdyby z Československa po srpnu 1968 neuteklo 250 tisíc lidí, ale hned 1,5 milionu.
Důvody asi není třeba opakovat. Dvojice komunistických vůdců voják Hugo Chávez a řidič autobusu Nicolás Maduro dokázala během necelých dvaceti let udělat ze země, která byla na jihoamerické poměry bohatá a funkční, oblast naprostého zmaru. O výsledcích politiky „socialismu 21. století“ toho bylo napsáno už skutečně hodně, proč se opakovat. Důležité je, co se děje nyní. A co bude dál.
Okolní státy zvládají nápor uprchlíků pouze velmi složitě. Brazílie povolala do severní oblasti země armádu, protože situace se stala neúnosnou. Kolumbie, jakkoliv jde o dynamickou a v základě velmi zdravou ekonomiku, má vlastních problémů dost. Navíc nemá se zvládáním uprchlických vln prakticky žádné zkušenosti. Guyana ostatně také ne, navíc vede s Venezuelou spor o provincii Essequibo. Trinidad začal uprchlíky vracet, protože situaci nezvládá. A tak dále. Na obzoru je mimořádná humanitární katastrofa.
Mimochodem – ve Španělsku počet uprchlíků z Venezuely, kteří žádají o azyl, již násobně převýšil počet uprchlíků z rovníkové Afriky.
Postup České republiky je v danou chvíli adekvátní. Nabízíme zhruba tisícovce krajanů a těch Venezuelanů, kteří mají české předky, možnost usídlit se v České republice. To je férová nabídka. Naše země pokračuje nicméně v tradici. Přes nemalý vnitřní antisemitismus jsme byli jedním z mála států, který ve druhé polovině třicátých let přijímal převážně židovské uprchlíky z Německa. Po občanské válce jsme v letech 1948-49 přijali dvanáct tisíc Řeků a v sedmdesátých letech po převzetí moci generálem Pinochetem Chilany – jakkoliv to mělo politické konotace, je třeba to brát především jako humanitární čin. V době války na Balkáně jsme poskytli prostor více než 11 tisícům uprchlíků především z Bosny a o pár let později v roce 1999 pomoc více než šesti tisícovkám utečenců ve spojitosti s kosovskou krizí.
Nabídka pro tisíc Venezuelanů je logickým pokračováním.
Jenže to, co se děje kolem komunistické diktatury v agónii nyní, to je pořád jenom začátek. Izolovaný režim se bude snažit o přežití za jakoukoliv cenu včetně války s některým ze sousedů nebo války občanské. Pokud se nestane něco jako „Caracaský zázrak“, připravme se na velmi špatné zprávy.
Jistě. Jižní Amerika je skutečně hodně daleko a tamní problémy se nás dotýkají opravdu jen zprostředkovaně. Ale neměli bychom v té poněkud jednostranné diskusi o migračních cestách z Asie či Afriky zapomínat na to, že různých proudů uprchlíků je na světě spousta a že možná způsob, jak by se Česká republika mohla do řešení „globálního uprchlictví“ zapojit, může souviset právě třeba s hroutící se Venezuelou. Jakkoliv se nám zdá skoro nekonečně vzdálená.
