Zažili jsme skvělé období, jaké nebývá často. Poslední pokles výkonnosti hospodářství se datuje k třetímu čtvrtletí 2013. Od té doby máme za sebou dvacet čtvrtletí nepřetržitého růstu. A nesporně tu sérii ještě protáhneme – není proč si myslet, že by nynější zpomalení mělo přejít v nějaký setrvalý pokles. Zatím to nehrozí. Ale růsty jako 4,6 procenta (reálně, tedy bez inflace) v roce 2017 nebo 4,3 procenta v roce 2015 se zase na nějakou dobu stanou snem.
Česká ekonomika tedy brzdí. Má to několik příčin, z nichž některé vyčnívají.
První: Zpomalení růstu můžeme vidět i u našich největších obchodních partnerů. To je fakt, se kterým těžko něco uděláme. Letošní export (tím myšleno skutečně letošní, tedy rok 2018) přinese růst asi o dvě procenta, ale pokles přebytku obchodní bilance ze 447 miliard, což je výsledek roku 2017, na zhruba 375 miliard korun (odhad Asociace exportérů). To znamená, že se zahraniční obchod nedokáže tolik podílet na domácím produktu.
Zpomalení v posledních obdobích zaznamenali statistici i v Německu a dalších státech. Všechny vyspělé země Evropy, ve kterých jsou již k dispozici data za třetí čtvrtletí tohoto roku (což je vedle Německa také Francie, Nizozemsko, Rakousko či Británie) hlásí lehké potíže. Čísla jsou povětšinou nejhorší za poslední roky. Pořád je to nicméně růst. Ale pomalejší. Tento trend u naprosto klíčových odběratelů české produkce se odráží v pomalém růstu exportu. To zase zpomaluje český HDP.
Druhá: Česká ekonomika pracuje na hraně potenciálu. Ten je omezen nedostatkem pracovní síly. Jak se říká: Nejsou lidi. Zpomalení růstu je tedy dáno i tím, že není prostor pro zvětšování kapacit.
Třetí: Česká národní banka je opatrná. Centrální banka znovu zvýšila klíčovou sazbu, tlačí na vyšší cenu peněz, protože se tváří tvář poměrně rychlému růstu mezd a dalším skutečnostem bojí příliš vysoké inflace. Zároveň ji trápí realitní bublina a předchozí vysoké objemy hypotéčních úvěrů. Celkové zpřísnění úvěrových pravidel by mělo zastavit především růst cen nemovitostí. Realitní bublina je téměř hmatatelným rizikem pro stabilitu národního hospodářství. ČNB dává najevo odhodlání ustát kritické hlasy a nepustit de ekonomiky příliš mnoho nových peněz, které by udržovaly nebo i dokonce dále zvyšovaly cenovou hladinu u nemovitostí.
Našli bychom několik dalších významných aspektů této situace. Třeba skutečnost, že řada skutečně velkých, ale i středních či spíše malých investic se uskutečnila před 15 až dvaceti lety. Dosti často dobíhá jejich cyklus, byla dosažena maximální produkční kapacita. Investoři vybírají z řady možností svůj další postup.
Zpomalování růstu není žádné neštěstí ani nic nenormálního. Pokud se nestane nic zásadního, tak se v roce 2019 a 2020 budeme místo kolem čtyř procent pohybovat mírně pod třemi procenty růstu HDP (národní banka stále tvrdí, že nad třemi procenty). Nebo kolem dvou procent – ale ani to není neštěstí.
Co je ale potíž? Problém je fakt, že si v posledních pár letech tato země velmi jednoduše zvykla na to, že peníze jsou, že když je třeba, někde se najdou. A že schodek 40 miliard není potíž.
Zvykli jsme si na to, na co si před mnoha lety zvyklo Řecko. Totiž že růst je věčný a pokryje každý hřích. Jak s tím mýtem dopadlo Řecko, to víme. Měli bychom být při zpomalování zvláště obezřetní, protože je snadné dostat smyk, ale velmi těžké ho zvládnout.
